Červen 2011

Petra Kvitová ve finále Wimbledonu

30. června 2011 v 17:35 | Tomy Spilotro |  Ostatní
Pořádně jsem se ještě ani nestačil vzpamatovat z toho, že už dávno běží Wimbledon a je tady mužské semifinále a ženské finále. Doby kdy jsem sledoval každý zápas, ať už v televizi, na internetu, nebo teletextu (ne, skutečně jsem neměl tu čest vidět některý ze zápasů na anglickém dvorci naživo), jsou dávno pryč. Jednak na to nemám čas a jednak už mě opustilo mé sázkařské štěstí. Nebo možná s přibývajícím věkem nerad riskuji a držím se konzervativních zajetých pravidel - tedy kdo nesází neprohrává. Dříve jsem se více přikláněl k názoru kdo neriskuje, nic nezíská.
Ať je to jak chce, velice mě potěšilo, když jsem se dnes dozvěděl na internetu že do finále postoupila naše ženská tenisová jednička Petra Kvitová. Po Berdychovým neúspěchu ve čtvrtfinále mě to potěšilo o to víc. Přitom právě Berdych byl minulý rok po dlouhé době jeden z mála českých tenistů, kteří se ve finále utkali o jedno z nejprestižnějších tenisových oceněních. Někteří Wimbledon nazývají neoficiálním mistrovstvím světa v tenisu.
V době kdy píšu tento text ještě nevím kdo se s Kvitovou ve finále utká, ale možnosti už jsou jen dvě: buďto to bude vítězka Wimbledonu z roku 2004 Ruska Maria Sharapovová a nebo mlaďoučká Sabina Lisická z Německa, která je zatím velkým překvapením letošního turnaje. V obou případech si myslím, že má Petra Kvitová veliké šance dosáhnout na svůj první úspěch na Grand Slamu. Budeme držet palce!

Jak moc bych si přál slyšet Morriconeho

28. června 2011 v 9:32 | Tomy Spilotro |  Ostatní
15. července vystoupí v Praze Ennio Morricone, který bude dirigovat Český národní symfonický orchestr. Prakticky hned po tom, co jsem zjistil, že se tento "velikán" v Praze objeví, byli všechny jeho lístky vyprodány. Bylo tedy více než jasné, že se s lístky začne pár týdnů před samotným koncertem kšeftovat na internetu. Původní cena byla stanovena na něco kolem dvou tisíc. Když jsem dnes procházel internetové aukce, v průměru byli k dispozici dva lístky za 7 000,- a to ještě nebyla aukce u konce. Za tuto cenu lze sice pořídit dva lístky, ale vůbec mě nenapadá nikdo z mého okolí, kdo by byl ochotný za takový zážitek zaplatit 3 500,- a že by se jednalo o nezapomenutelný zážitek, o tom není pochyb. Morricone je dle mého, ale jistě i dle názoru odborné i široké veřejnosti, ve svém oboru jeden z nejlepších, ne-li absolutní jednička. Složil hudbu k více jak 500 filmům, a je držitelem Oscara za celoživotní dílo z roku 2007. Nejvíce se proslavil po navázání spolupráce s režisérem Sergio Leonem, který je považován za otce Spagheti-westernu. S ním pak spolupracoval na všech filmech, které Leone režíroval nebo produkoval. Vztah mezi nimi se stal nejznámější spoluprací mezi režisérem a hudebním skladatelem. Tak moc bych si přál slyšet na živo takové skvosty jako je například hudba Chi Mai z filmu Profesionál, nebo hudbu z filmu Tenkrát na západě či Tenkrát v Americe. Tenhle sen se mi však bohužel asi nesplní. Může za to vypočítavost českých šmelinářů, kteří na velké koncerty skupují lístky hned po vydání a obchodují s nimi pak na černém trhu. Bohužel...



Youtube samozřejmě nemůže nahradit živé vystoupení. Rád se ale dívám na filmy obohacené Morriconeho hudbou. Častokrát ani nevnímám děj a slova. Jen se rozplývám nad tím, jak jsou herecké výkony podpořeny jeho krásnou nezaměnitelnou hudbou a dávají tak celému ději úplně jiný rozměr a povyšuje tak film na naprosto jinou úroveň. Například již zmíněný film Profesionál, bych si bez Enniovi hudby nedokázal představit. Filmy jsou v tak skvělé symbióze. Kdykoliv si představím Belmonda jak se potlouká noční Francií a vyhýbá se agentům, kteří ho sledují a snaží se ho zlikvidovat, slyším Chi Mai. Kdykoliv slyším Chi Mai, vidím Belmonda jak si to bez otáčení kráčí k připravenému vrtulníku a těsně před nastoupením "to dostává" do zad. Nezapomenutelné záběry. Bohužel jsem byl však okraden o nezapomenutelný zážitek poslechnout si toto vše na živo. Vím že to bude znít bláznivě, ale daleko víc bych si pak připadal jako součástí všech těch filmů. Jak moc bych si přál slyšet a vidět Morriconeho na živo.

Anketa II

27. června 2011 v 11:38 | Tomy Spilotro
Považujete počiny skupiny Ztohoven a podobných skupin za umění?

Sociálně interventní skupina Ztohoven opět zasáhla. Na Staroměstském náměstí přibyl na památníku složený s 27 křížů, jež připomínají popravené muže na tomto místě v roce 1621, další 28. kříž. Ten má symbolizovat 28. popraveného na kterého se při výstavbě památníku jaksi zapomnělo. Podle členů skupiny také poukazuje na současný stav společnosti, ve které se objevují jiné skryté formy ovládání, které lze považovat za sociální mučení. Skupina se asi nejvíce proslavila vniknutím do živého vysílání ČT se svým digitálně vytvořeným atomovým výbuchem. Skupina se také zabývá reklamou a svou "kampaní" Znásilněný podvědomí upozorňovala na manipulaci reklamních agentur s naší myslí a s našim podvědomím. Překryla tak 750 reklamních plakátů v metrech a na zastávkách svými vlastními plakáty s obrácenými otazníky. Otazník několik minut svítil v roce 2003 i nad Pražském hradem, poté co skupina zakryla půlku srdce, které svítilo nad hradem na počest odcházejícího prezidenta Václava Havla. Někteří členové také po dobu půl roku žili pod falešnou identitou poté, co si vyrobili falešné občanské průkazy. Podobným uměním se zabývají i další české skupiny jako jsou Rafani, Pode Bal, či Silver. Mě tedy zajímá:

Považujete počiny těchto skupin za umění?

Pod textem je pro vás připraven anketa. Mockrát děkuji všem, kdo se ankety zúčastníte.

Archív anket:


Od vágního seriálu až po krvavé vánoce

27. června 2011 v 10:37 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Nové téma týdne se mě osobně nezdá až tak vágní, jako minulá témata. Pod seriálem si není těžké vybavit něco určitého a minimálně devět z deseti lidí by na otázku co si pod slovem seriál představí odpovědělo stejně. Já se pokusím být ten desátý, který se opět bude snažit pochopit tento pojem jiným způsobem. Obvykle se snažím nevysvětlitelné věci spojovat s fakty. Dnes se to pokusím udělat naopak. Z jasného, fakticky existujícího a všemi známého pojmu "seriál" udělat něco "abstraktního"

Když pročítám příspěvky do rubriky téma týdne od svých "blogerských kolegů" vždy mě pobaví začátek článku, který je obohacen zašlou frází "Stroj času, co to vlastně je?" nebo "Co je to vlastně nekonečno, jak si ho představit?" (jak pokrytecké, však i já takto začínám své články, ale snažím se od toho pomalu opouštět). Doufám že nové příspěvky na téma "seriály" těmito klišé začínat nebudou. (upozorňuji, že vždy nejdříve téma týdne napíšu a až poté si pročítám příspěvky od ostatních-předcházím tak tomu, abych se náhodou nenechal od někoho ovlivnit a používal v mém textu ryze své vlastní myšlenky a postřehy a nikdo mě tedy nemohl napadat z kopírování)

Pokaždé se snažím nějakým způsobem navázat na předešlé téma týdne, dnes mi to bude dělat skutečně problém. Posledně jsem mluvil o magii a hodně ji spojoval se sugescí a s manipulací mysli. Doporučoval jsem Vám knihu od Derrena Browna, který se stal známým díky svým televizním pořadům ve kterých tvrdí, že dokáže manipulovat s myslí. V jednotlivých dílech se potkává s různými lidmi, na kterých zkouší své "schopnosti". S myslí koho však ve skutečnosti manipuluje? S "náhodnými" figuranty na ulici, nebo s námi diváky? Derren Brown má skvěle zmáknutou psychologii a je si dobře vědom toho, že lidé dnes věří tomu, co vidí v televizi. Známá to hláška z filmu "Vrtěti psem" kde si z tohoto faktu utahují, když říkají "Je to pravda, bylo to v televizi." Charismatický herec tedy tvrdí že manipuluje s lidskou myslí a diváci mu to po právu věří, protože on skutečně nelže. Divák si jen neuvědomuje, že manipuluje jen a pouze s jeho vlastní myslí. Je to takový začarovaný kruh, čímž bychom se zase pomalu mohli vracet k magii, ale nechci se do toho opět ponořit moc hluboko.

I seriály samozřejmě manipulují s myslí. Úkolem dramaturgů nebo scénáristů je zajistit to, aby se seriál mohl pyšnit vysoké sledovanosti, která při nejlepším díl od dílu stoupá. Ještě než v této myšlence budu pokračovat dál, měli bychom si tak nějak laicky a jednoduše rozdělit seriály na dva různé typy. První nazvu například epizodní seriály, přirovnám je k Simpsonům. Takové díly na sebe málokdy navazují a nejsou na pokračování. Druhý typ bych tedy nazval seriál na pokračování, jako byl například Dallas.
V prvním případě je daleko těžší udržet pravidelnou sledovanost, protože si divák může dovolit vypustit různé díly, aniž by mu utekla nějaká pointa. Může je sledovat na přeskáčku, vracet se ke starším atd... Takové seriály tedy musí být buď velice vtipné a nebo obohacené zvláštními efekty a vytříbeným scénářem. Postavy musejí být napsány tak, aby si je divák hned při prvním shlédnutí zamiloval, protože je pak už skoro nemožné aby se postava charakterově dále vyvíjela.
Oproti tomu seriály na pokračování jsou často velice stupidní (nikdo se teď prosím neurážejte, také mám mezi svými oblíbenými několik seriálů na pokračování) a spíše než ze scénáře samotného čerpají z divákovi zvědavosti. "Co se s tím mým hrdinou do budoucna stane?" "Na jakou se vlastně přidá stranu?" "A kdo je ten tajemný, o kterým se stále mluví ale ještě ho nikdy nikdo neviděl a kdy se sakra ukáže a ukáže se vůbec?" Charaktery postav se můžou různě měnit a stává se to skutečně často. Z hodných se stávají zloduši a naopak. Ačkoliv to nejspíše vychází spíše ze scénáristovi aktuální nálady, nebo z toho že už ho nenapadalo jak dál s postavou postupovat, než z toho, že by to byl dlouho promyšlený tah, divák má stejně pocit, že ta změna musela být plánována. "Já věděla že to byl celou dobu grázl, od začátku seriálu sem mu nevěřila!" anebo "On celou dobu sice zabíjel lidi kolem sebe, ale dělal to jen proto aby ochránil svou rodinu, je to vlastně dobrák od srdce". A lidi tohle baví, to za dosti učinění. Lidé si rádi řekou, "já to říkal, já to věděl". A nebo naopak jsou z toho zděšeni a tuší že změna charakteru musí být jen krátkodobá a nemůžou si nechat ujít díl kdy se padouch změnění v andílka zpátky změní v grázla.
Dalším klasickým nástrojem manipulace s divákem a donucení ho k udržení sledovanosti je styl zakončení epizody. Celý díl je vlastně o ničem, ale pět minu před koncem přichází taková smršť nepředvídatelných událostí, která vyvrcholí tím, že Alechandro požádá Izabelu o ruku, i když je to jeho nevlastní sestra. Na odpověď si samozřejmě musíme počkat celý týden až do dalšího dílu (u seriálu takového typu vlastně jen jeden den). Někdy je seriál ve skutečnosti jen o prvních a posledních pár minutách a to ostatní je jen takové omáčka okolo.
Takovéto seriály jsou převážně pro lidi, kteří nedokážou naplno žít svůj vlastní život. Proto jsou postavy tvořeny tak různorodě, aby mohl každý divák sám sebe v seriálu najít a vcítit se tak do postavy. Svojí postavu pak sleduje a je zvědavý kam se dál bude vyvíjet. Je s ním v jakémsi soužití a s nadsázkou se dá říct, že divák při sledování seriálu prožívá svůj druhý život. Samozřejmě ho však zajímají i ostatní postavy, stejně tak jako v normálním životě.
Nejsou to ani tak lidé, kteří žijí ve svém vlastním světě, ale spíše ve světě jiných lidí, kteří jim předhazují svou vlastní představu o životě. A někdy pak zapomínají prožívat ten svůj vlastní seriál, skutečný život.
Život je totiž vlastně také seriál. Nesrovnával bych život s filmem, protože ten bývá vždy omezen na pár hodin, ale se seriálem se mi to zdá být hezké přirovnání. Seriály začínají a seznamujeme se s prostředím ve kterém se odehrává. Stejně jako malé děti po narození. Poté se divák seznamuje s hlavním hrdinou (dítě poznává samo sebe) a s dalšími hlavními postavami (dítě poznává rodiče). Do příběhů vstupují další a další vedlejší postavy, které se buď zdržují delší nebo kratší dobu (stejně jako přátelé a lidé se kterými jsme nuceni nějakým způsobem komunikovat). Samozřejmě narážíme na hlavního padoucha, nepřítele (žádný člověk na světě není bez nepřátel). Pokud se jedná o alespoň trochu divácky úspěšný seriál, není jasné kdy vlastně skončí, neví to ani diváci, ani protagonisté ani scénáristé (většina z vás teď také asi netuší, kdy přesně jejich život skončí. těm druhým radím "nedělejte to" a nebo "udělejte vše proto abyste se uzdravili" a omlouvám se za toto spojení). Každý den života odpovídá jedné seriálové epizodě. Po skončeném dni seriál vypínáme a upadáme do hlubokého spánku. A sny? To jsou takové reklamy na lepší život. Možná má někdo špatné sny, ale i špatných reklam je více než těch dobrých. Ráno vstaneme a jdeme do práce, do školy, nebo dělat domácí povinnosti. Zkrátka jdeme dělat všechnu tu omáčku, která nás nebaví, abychom si mohli užít konec našeho dne. Těch posledních pět minut epizody, kvůli kterým se na celý díl díváme. To je pro mě seriál. Skutečný život, který mě stále něčím překvapuje a já jsem stále víc a víc zvědavý, jak tohle všechno skončí. A co víc? Na tomhle seriálu se podílím jako scénárista. Ovšem pero každého scénáristy jednou dopíše a každý seriál jednou skončí.

Pokaždé se také snažím přidat nějaké doporučení v souvislosti s tématem. Seriálů bych vám mohl doporučovat spoustu, ale mezi můj asi úplně nejoblíbenější patří seriál M.A.S.H. který dávají nepřetržitě v televizi už desítky let, ale i tak mě stále pobaví. Pokud chcete doporučit nějaký méně známý, podívejte se na animovaný seriál Drawn together, který paroduje různé kreslené postavičky a reality show. Seriál je však vhodný pro ty, kterým nevadí anglický jazyk, nebo titulky, protože u nás doposud nebyl v distribuci. Dále bych jej nedoporučoval přílišným konzervatistům a křesťanům. Tento seriál se nezastaví před ničím a uvidíte v něm věci, které byste v kresleném seriálu nejspíše nehledali a nečekali.
Také jsem se ještě nezmínil, že občas se svými kamarády "zabíjíme" nudu tím, že natáčíme na kameru různé bláznivé scénky. V současnosti připravujeme amatérský internetový seriál, který bude mít 13epizod, asi po pěti minutách.
Na závěr tedy ještě tradičně přikládám bonus. K tématu mě nenapadá žádný hlavolam a také myslím, že dva hlavolamy už byli až moc. Proto přikládám něco z naší starší tvorby, pro představu, jak asi bude náš nový seriál vypadat. Omluvte prosím kvalitu, stále na sobě pracujeme a na novém seriálu už děláme s o něco lepší technikou.


Díky za přečtení a pokud někoho zaujalo výše uvedené video, rád podám více informací k připravovanému seriálu.

Výkřiky z Cannes III

24. června 2011 v 7:58 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Včerejšek opět nepřinesl v Cannes pro české, ani slovenské agentury žádné překvapení či úspěch. Vyhlašovala se jedna z posledních kategorií ve které mohli naše agentury zabodovat. Jednalo se o kategorii Film, do které přihlásili Češi nejméně prací. Na shortlist se však žádná z přihlášených nedostala. Zbývá teď už poslední kategorie - Titanium & Integrated - ve které můžou čeští soutěžící uspět. Do této kategorie byla přihlášena i reklamní kampaň pro T-mobile s Chuckem Norrisem. Této kampani fandím a budeme doufat, že dosáhne při nejmenším na shortlist. Organizátoři ho zveřejní již za hodinu (24.6.2011 v 9:00). Jistě všichni reklamu dobře znáte, ale přeci jen přikládám video pro ty, kteří měli o vánocích na práci něco lepšího, než koukat na reklamy.

Čtěte také:
Výkřiky z Cannes
Výkřiky z Cannes II


AKTUALIZACE 24.6. 2011 10:00
Ranní zveřejnění shortlistu v kategorii Titanium & Integrated už nijak konečné výsledky pro české agentury nezmění. Na nejkratší shortlist v soutěži (32 prací oproti například 299 projektech v kategorii Film) se reklama s Chuckem Norrisem nedostala. Výsledky jsou tedy konečné: Šest nominací v hlavních kategoriích a zlatý a bronzový mladý lev v juniorské kategorii. O všechny nominace v hlavní soutěži se tedy postarala jen jediná agentura Young & Rubicam a není tedy jasné, jestli se dá mluvit o českém úspěchu, když ostatní přihlášené agentury nedosáhli ani na shortlist. Tak uvidíme co nám přinesou další léta. Odborníci věří, že kreativita se do Česka dostaví do pěti let. Odpovídalo by to i mým domněnkám z minulého příspěvku. Nezbývá než čekat.

Ještě mimo Cannes pro zajímavost přikládám jedno nové slovenské virální video, které opět dokazuje, že naši slovenští bratři jsou na tom s kreativitou přeci jen o něco napřed. Tvůrci se nechali inspirovat kultovním snímkem Pulp Fiction.

A pro zvědavce jak takové virální video vzniká, připravili tvůrci i making of video.


Video vytvořila agentura Respect AAP pro zadavatele Gorila.sk. Video bodovalo i na nejprestižnější slovenské kreativní soutěži Zlatý Klínec, kde si mimo Zlatého Klínce v kategorii virální video, odnesli tvůrci ještě bronzovou cenu v kategorii TV a kinoreklama a režisér klipu Juraj Janiš odcházel s cenou ART PRIX. Uvádí to server www.tyinternety.cz

Díky za přečtení

Anketa I

23. června 2011 v 18:42 | Tomy Spilotro

Měla se v zápasu na ME ve fotbale do 21 let Česko - Švýcarsko po ruce Rossiniho ve 100. minutě kopat penalta?

Možná někteří z vás fandili na ME ve fotbale do 21 let našemu národnímu týmu. Ten to i přes ne moc přesvědčující výkony dotáhl až do semifinále, kde se ve středu utkal se švýcarským celkem. V základní hrací době se toho moc neudálo a oba týmy se rozešli do kabin s remízou 0:0. Poté došlo na prodloužení ve kterém se do sté minuty nedělo nic zajímavého. Právě v této době centroval český kapitán Dočkal míč do pokutového území Švýcarů a hlavičkou se ho do brány pokoušel propasírovat útočník Chramosta. Poté si ale Švýcar Rossini pomohl rukou a zastavil tak míč. Ruka se však nepískala. Český předseda komise rozhodčích Luděk Macela se spolu s dalšími odborníky shoduje, že se však penalta kopat měla. Jaký názor na tuto situaci máte vy? Pod tímto textem je pro Vás připravena anketa. Díky za vaše hlasy.


Vzkazy

23. června 2011 v 18:23 | Tomy Spilotro
Oblíbené blogy:

Za utěrkou blog

Zdravím tě, a děkuji za návštěvu mého blogu.

Pokud máš jakýkoliv dotaz, připomínku, nebo mi chceš třeba jen doporučit svůj blog či článek, neváhej a napiš do komentáře pod tento text vzkaz. Tvůj blog/článek rád navštívím a v případě zájmu zanechám komentář s hodnocením. Jestli navíc bude mít podobný obsah jako můj blog, nebo se mi bude natolik líbit abych na něj upozorňil ostatní blogery, umístím ho do sekce "OBLÍBENÉ".
Pokud tě zaujal některý z mých příspěvků, a chtěl/a by ses o daném tématu dozvědět víc, také to nezapomeň připsat a možná se o tom ještě v budoucnu rozepíšu.

Díky za připomínky a návrhy.

Výkřiky z Cannes II

23. června 2011 v 15:49 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Když jsem se minule radoval, že se dostalo šest projektů českých reklamních agentur na shortlist, vystřídalo mou radost opět zklamání. České agentury nedosáhli ani v jediném případě na jedno z prvních tří míst. Ale jak už jsem psal, i "pouhé" dosažení na shortlist je velikým úspěchem a už dnes se dá mluvit o jednom z nejúspěšnějším ročníku pro české agentury. Postarali se o to ale hlavně ti mladí tvůrci. Vedle zlatého mladého lva pro absolventky Baťovi univerzity, o kterých jsem psal minule, byli odměněni další čeští "mladí" kteří v kategorii Cyber získali bronzové ocenění a to konkrétně v kategorii Cyber. Držiteli této ceny se stali Jakub Sodomka a Martin Nesrsta z agentury Prague Bistro.


Rád bych tuto skutečnost přisuzoval tomu, že se v poslední době u nás rozvíjí výuka marketingu, reklamy a mediálního rozhledu. Možná že v mladých kreativcích tkví úspěch a budoucnost české reklamní a marketingové scény. Při předvádění svých projektů nejde také jen o kreativitu, ale také o to, jak skupina tvůrců dokáže svoje dílo "prodat" porotě. A to podle mnohých právě chybí starším českým "prezentátorům". Neznalost angličtiny, podceňování přípravy a nedostatečná schopnost argumentovat na dotazy a připomínky. Mladí jsou dnes daleko drzejší a možná i to jim v reklamní branži nahrává. Samozřejmě se nedá srovnávat hlavní kategorie s tou pro mladé. Pravidla jsou jiná. V těch hlavních kategoriích soutěží agentury už se zrealizovanými projekty. Je pak tedy jasné, že vyčuhují z davu více ty projekty, které jsou z velkých zemí dělané pro ty velké a známé firmy. Je rozdíl, jestli americká agentura udělá reklamní kampaň pro Nike a nebo česká pro Prestige. I takto to porota bohužel vnímá.
U té kategorie pro mladé je to trochu jinak. Každý má stejné podmínky, stejné zadání a stejný čas na přípravu.

Mě osobně hodně zajímalo, jak si povede kampaň pro Old Spice, protože ta mě letos skutečně pobavila ze všech skoro nejvíce a hodně jsem jí fandil. Nepřekvapilo mě tedy, že získala hned nejvyšší cenu Grand Prix. Nebudu se o tom dlouho rozepisovat a raději přikládám video, ve kterém uvidíte, jaký úspěch měla kampaň mezi médii i diváky, kteří reklamu tak rádi parodovali. Také se dozvíte, kolik lidí shlédlo video za jeden týden, o kolik procent se za kampaň zvedl počet odběratelů profilu na twitteru či facebooku, kolikrát se znásobila návštěvnosti internetový stránky Old Spice a nebo o kolik se zvednul prodej Old Spice výrobků.


Navazující článek:
Výkřiky z Cannes III

Díky za přečtení.

Výkřiky z Cannes

21. června 2011 v 19:26 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Nedávno jsem upozorňoval na blížící se největší reklamní festival v Cannes. Dnes přináším první moje postřehy. Zatímco po prvním dnu na Cannes nebylo v souvislosti s Českou Republikou moc co napsat, po včerejšku a dnešku se dá mluvit o historickém či dokonce rekordním úspěchu. Pojďme si to v krátkosti shrnout.


První den žádné překvapení, bohužel pro nás, nepřinesl. Na užší výběr přihlášených děl, na tzv. shortlist, se v prvních dvou vyhlášených kategorií (Promo & Activation a Direct) nedostala žádná z českých ani slovenských agentur.
Přitom pro naše poměry se počítá za hezký úspěch i samotné umístění se na shortlistu.

Další dny však přinesly už daleko překvapivější, co víc, rekordnější úspěch. Zatímco minulý rok se na shortlist dostala jen jedna česká práce ze všech přihlášených, letos se jich tam po druhém, respektive ve třetím dnu objevilo hned šest.
O největší úspěch se tak postarala agentura Young & Rubicam a to převážně s projekty pro Museum of Communism. Necháme se překvapit, jestli se v některých z kategorií umístí agentura na jednom z prvních třech místech.

O další skvělý, něco málo přes hodinu aktuální, výsledek se postarali čerstvé absolventky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Kateřina Huňová a Hana Kundrátová. Ty získali ocenění v soutěži pro mladé kreativce do 28let Young Lions, konkrétně v kategorii Media. Oceněním se můžou chlubit hned nejvyšším, tedy zlatým "mladým lvem". Úspěchu dosáhli po 24 hodinové práci na charitativní kampani pro The International Exchange. Včera v šest hodin večer dostali ještě nic netušící čerstvé vítězky zadání a čekal je tak celý jeden den nepřetržitého přemýšlení a vymýšlení v tzv. Young Lions zóně, kde jsou zakázány mobilní telefony a je zde velice omezený přístup k internetu.

Tento úspěch mě osobně velice těší a už se těším až namísto příspěvků o nedostatečné české kreativitě, budu psát
o dalších úspěšných počinech nových nadějí českého marketingu.


Díky za přečtení

Od skutečného čaroděje až po eskamotéra Sama

21. června 2011 v 16:24 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Začíná můj třetí příspěvek do rubriky "Téma týdne". Pokud jste četli mé předešlé úvahy, mohli jste si všimnout, že se snažím zdánlivě mystické a nevysvětlitelné věci odůvodňovat a převlékat je do docela nových kabátů, které jsou pro nás laiky jakoby šité na míru. Stejně tak jsem se snažil druhou stať volně navázat na předešlé pojednání. Toho se chci držet i dnes a doufám, že se mi bude dařit v tomto duchu pokračovat dále, a úspěšně na sebe další příspěvky do rubriky "Téma týdne" volně navazovat. Také jsem byl velice polichocen tím, že jsem byl pochválen za vložení hlavolamu na konec článku. Proto dnešní článek opět zakončím jedním takovým hlavolamem (nejedná se o nějaký úplatek ). I když spíše než o hlavolamu by se dalo mluvit o chytáku. Doufám že takový chyták nikoho neurazí, nýbrž pobaví. Ostatně za tímto důvodem vznikl tento blog i tento a další články. A pokud se bavíme o pojmu "pobavení", nemyslím tím nutně to, že se budete chytat za břicho a válet smíchy po zemi, ale jen a pouze to, že se vám tyto stránky budou hezky číst.

Posledně jsem Vám představil Raymonda Smullyana, amerického logika a také autora hlavolamu, který jsem na konci článku částečně citoval z jeho poslední knihy "Satan, Cantor a nekonečno". Kdo měl tu čest, se s knihou seznámit, seznámil se i s jedním z hlavních hrdinů, který nás provází příběhem. Tím je jistý čaroděj, který je v jeho zemi ostatními za čaroděje také považován, ačkoliv se jedná o všedního smrtelníka. Jeho postavení dosáhl tou zásluhou, že dokonale ovládal logiku, díky níž převyšoval své krajany jak intelektem, tak důvtipem. Jelikož měl díky logice odpovědi na otázky, na které ostatní odpovědět nedokázali, vydobyl si v jejich očích postavení muže mystického, s jakýmsi nadpřirozenem a čarovnem. Zřejmě vám nedochází, proč na téma "Magie" opět píšu o logice a ani se není čemu divit. Dovolte mi tedy vysvětlit můj záměr. Chtěl jsem tím říci, že ačkoliv se magie mnohým jeví jako cosi z pohádek, komiksů či fantasy filmů, nebo jako něco, co ovládají pouze nadpřirozené bytosti, nemusí tomu tak nutně být. Ve skutečnosti může magii ovládat každý z nás. Důležité je ostatní přesvědčit, že takovými schopnostmi oplýváte. Pokud se vám to podaří a oni tomu uvěří, pak magii skutečně ovládáte. Důležité je tedy umět zmanipulovat mysl ostatních, dokázat ji ovládat, proniknout do ni, pochopit, jak lidé přemýšlejí. Protože všechno co vidíme, vnímáme, se odehrává v naší mysli, i když ve skutečnosti můžou být věci a prostor úplně jiný, než jak si ho my sami představujeme1. Všechno v mysli začíná a taky končí. Nevěříte? Čtěte dál.

Proč vlastně dnes můžeme polemizovat o magii? Kde se vzala? Jistě už tušíte, že narážím na skutečnost, že je to výplod lidské fantazie. Nuže bývali časy, kdy jsme si my jako lidstvo, nedokázali logicky, nebo vědecky vysvětlit či odůvodnit některé dnes již banální jevy. Lidem se nechtělo přemýšlet nad tím, kde se berou na obloze blesky a proto si začali vymýšlet bohy a mýtické postavy, které za těmito událostmi "stojí". Myslím, že tady nemusím připomínat pálení čarodějnic, tedy žen, které byli pronásledovány z důvodu podezření z provozování "čarodějnictví", následně donuceny se k tomuto konání doznat a poté upáleny. Možnost potrestat ženu praktikující tuto činnost upálením, se dostala dokonce i do zákona. Další důvod proč lidé na nadpřirozeno věří, je čistě sociologický. Lidé mají zkrátka potřebu věřit na něco většího a silnějšího, mít pocit toho, že za nimi vždy stojí někdo, kdo je ochrání. Cítí se pak bezpečněji.

Můj oblíbenec Derren Brown tvrdí, že základem magie je navázání vztahu s druhým člověkem. Pomocí tohoto vztahu ho obratně a úsporně vedete tak, že začne vnější události vnímat jako kouzla. Magická událost tedy existuje pouze v mysli diváka. Pokud zajdete k některé kartářce, necháte si vyvěštit budoucnost, tak se vám časem něco z toho jistě vyplní a vy pak máte pocit toho, že kartářka dokázala vaší budoucnost skutečně vyvěštit. Avšak věci, které se vám nestanou, tak na ně zapomenete, i když vám kartářka tvrdila, že se vám přihodí. Jednodušeji řečeno, hodnotíte věštby které se stali skutečností a na ty nesplněné zapomenete, tudíž máte pocit, že většina z věštěného vám vyšla. Jde o sugesci. Pokud někdo kartářku navštíví, předpokládám, že v její schopnosti alespoň trochu věří. Potom věří ve věci, které mu byli předpovězeny a proto se mu dříve či později vyplní, protože je přesvědčen o tom, že se vážně stanou. Jde těmto událostem tak trochu vstříc. Trochu jiný, ale v něčem podobný případ je třeba předvídání fotbalového utkání. Člověk před zápasem tipne výsledek, který potom vyjde. Pak chodí po hospodách za kamarády a všude se chlubí "já to říkal" nebo "já to věděl". Po bitvě je každý generál, ale vsadil by na výsledek před zápasem svojí měsíční výplatu? Obávám se že ne. Oproti tomu málo kdy potkávám někoho, kdo chodí mezi kamarády a všem říká "Viděl si fotbal? Já sem tipoval 4:0 a skončilo to 0:4".

Podobně jako s návštěvou kartářky je to i s přečtením horoskopu. V takových těch denních horoskopech se píšou ve směs banality a nekonkrétní věci, které se můžou každý den komukoliv přihodit. Jakmile se situace, třeba jen zdánlivě připomínající předpověď v horoskopu, vyplní, tak si jí čtenář rád zkonkretizuje, a vsugeruje si, že se mu vyplnila předpověď. Pokud se chcete pobavit, doporučuji vám nečíst pouze vlastní horoskop, ale pročíst si i ostatní. Jistě najdete minimálně dva horoskopy, které se vzájemně propojují a vlastně nabádají lidi k jasnému činu. Příklad: Beran - potěšte svůj protějšek nečekaným dárkem, čeká vás romantická odměna. Lev - někdo blízký pro vás chystá překvapení a vy ho jistě dokážete po zásluze odměnit. Samozřejmě jsou toto smyšlené věty které mě teď napadli, ale skutečně si zkuste takový horoskop někdy přečíst, převážně ty z bulvárních plátků a deníků rozdávaných zdarma na zastávkách. Někdy si člověk také přečte horoskop a podvědomě vyvíjí snahu, aby se mu splnil. S nadsázkou mě napadá, že by mohl horoskop sloužit jako jakýsi marketingový text: Rak - doma dnes můžete očekávat napjatou atmosféru, kupte manželce nového bavoráka a předejděte tak nočním hádkám vedoucím k rozvodu. Skutečně je to s nadsázkou ale bez nadsázky říkám, že reklama a marketing je také jakýsi druh magie. To "ONI" nás ovládají, "ONI" určují co je IN a co OUT a podle čeho nebo koho se zrovna budeme oblékat. A kdo jsou vlastně "ONI"? To je na samostatný článek, nebo spíše knihu. K horoskopu si vybavuji ještě jednu hlášku z nezapomenutelného českého filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje" Františkova (L. Sobota) tetička: "Podívej se, můj nebožtík muž, tvůj nebožtík strýček. Ten měl v horoskopu napsáno, že v pondělí nesmí jezdit vlakem. Tak si honem koupil kolo a teď má na zatáčce v Kunraticích pomníček"

Pokud chcete přesvědčit jinou osobu o tom, že skutečně vládnete magickou silou, je zde zapotřebí další důležitý prvek, a to herectví. To souvisí s tím již zmíněným "vytvořeným vztahem". Když tedy dobře předvedete trik (nemusí jít pouze o nějaký karetní trik, ale například o čtení myšlenek) a přidáte k tomu trochu té zdravé dramatičnosti, začne divák nad úspěšným trikem žasnout a nepřipouští si, že byl ve skutečnosti oklamán. Jeho úžas tak snadno zastíní pocit z toho, že byl oklamán a tím více vám věří, že jste opravdu použili magii a trik pak v jeho mysli povyšuje na kouzlo. Někteří lidé ani nechtějí připustit, že je někdo oklamal a raději připustí možnost, že má iluzionista skutečně nadpřirozené schopnosti.


O tomto tématu by se dalo opět psát do nekonečna, ale své dnešní úvahy raději ukončím a nechám téma ještě pootevřené a nevylučuji, že se k němu v tomto týdnu ještě jednou vrátím. Na druhou stranu však pokračování neslibuji.
Doufám že jsem věčné skeptiky přesvědčil o tom, že i za magií a nadpřirozenem se mohou skrývat fakta a že svým způsobem magie vlastně existuje a je v každém z nás. Přehnaně sugestibilní jedince jsem možná přiměl k tomu, se nad sebou trochu zamyslet. Na závěr přidávám výše zmíněný a slíbený "hlavolam", neboli spíše historku, která se skutečně stala.


Jistý eskamotér, jmenoval se Sam Lloyd, předvedl na palubě jedné lodi se svým dvanáctiletým synem trik, kterým zmátl dokonce i ostatní eskamotéry. Samův syn měl šátkem zavázané oči a byl otočen zády k publikum. Jeden z diváků, s nímž Sam Lloyd určitě nemohl být předem smluvený, vzal balíček karet, zamíchal jej a ukazoval karty lícem jednu po druhé Samovi. Syn pokaždé správně uhodl, o kterou kartu se jedná. Stalo se to ještě předtím, než bylo vynalezeno bezdrátové vysílání, takže napovídání pomocí vysílačky, je v tomto případě vyloučeno. Přijdete na to, jak to Sam Lloyd dokázal?

ŘEŠENÍ: Jak jsem již řekl, nejedná se tolik o hlavolam a logické uvažování zde nehraje takovou roli. Vysvětlení je jednoduché. Syn neřekl ani slovo. Sam Lloyd byl břichomluvec. Opakoval jen karty, které mu divák ukazoval. Raymond Smullyan v tomto vysvětlení tvrdí, že je přesvědčen, že se jedná o nejpovedenější trik, co zná i přesto, že sám jako eskamotér také mnoho let vystupoval. Dodává k tomu, že nejúsměvnější na celé historce je, že jeden starší gentleman po představení Sama Lloyda pokáral: "Neměl byste tak namáhat chlapcův mozek, není to pro něj zdravé!" To je důkaz toho, jak silná může být sugesce.

P.S. K tomuto tématu doporučuji přečíst knihu od Derrena Browna "Magie a manipulace mysli" a nebo si zpříjemněte večer krásným filmem "Dokonalý trik" od režiséra Christophera Nolana.


1) Například někdo si může pod červenou barvou představovat barvu zelenou, někdo barvu hnědou, ale pro oba je to barva červená a oba se nad tím shodnou.


Díky za přečtení

Komiksový film v česku

17. června 2011 v 16:24 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Nedávno jsem si stěžoval na nedostatečnou kreativitu v českých zemích. Mluvil jsem především o reklamních kampaních, ale podobně bych mohl mluvit i o českých filmech, které už několik let ničím nepřekvapili a ničím nevyčuhovali z množství dalších natočených českých filmů, o zahraniční produkci ani nemluvě. Dlouho očekávaný film Lidice "smetla" kritika už v předpremiéře a když se film dostal do kin, nezaznamenal větší zájem u diváků ani nějaký převratný ohlas. Diváci se k filmu vyjadřovali spíše ambivalentně, kdy tvrdili, že na jednu stranu se jim film líbil, avšak chybělo mu něco, co sami nedokážou vysvětlit, ale zkrátka tomu "něco" chybělo. Lidé ho začali spíše jako velkofilm chápat jako naučný film pro žáky základních škol. O tom, že od včerejška můžeme vidět v kinech opět Karla Rodena (i když k nepoznání zamaskovaného pod zrzavé "afro" a zrzavý knír) ve filmu V peřině, raději ani nemluvím.
Spíše mě zaujal jeho další film, který se dostane do našich kin v září. Tím filmem je Alois Nebel, filmová adaptace komiksové předlohy autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. Film je debutem pro režiséra Tomáše Luňáka, který poprvé v historii české kinematografie použil "rotoskopii", což je technologie kombinující kreslený a hraný film. Princip této techniky je, že animátor překresluje rámeček po rámečku filmový klip, který obsahuje hranou stopáž. Film se tak chce vyrovnat filmům podobného žánru, jako je například film Sin City. Ve filmu se vedle Rodena můžeme těšit například na Miroslava Krobota, Marii Ludvíkovou, Aloise Švehlíka, Leoše Nohu, Ondřeje Malého, Jana Sedala, nebo také Terezu Vorlíčkovou. Film vznikl v mezinárodní koprodukci společností Negativ, Česká televize, UPP, Soundsquare, slovenské společnosti Tobogang, a německé Pallas film. Údajně měl film rozpočet 75 milionů korun, což je na české poměry vcelku vysoké číslo. V současnosti probíhá práce na postprodukci. Film uvede v září tohoto roku distribuční společnost Aerofilms. Uvidíme, jestli kvalita výsledného snímku bude odpovídat rozpočtu a svému kreativnímu potenciálu. Každopádně se máme na co těšit.

Před pár hodinami vypustila společnost první teaser, který nám nastíní, jak bude film asi vypadat.

Pokud máte zájem dozvědět se něco více o příběhu, postavách a filmu vůbec, neváhejte mrknout na jeho oficiální webové stránky.

Sociální sítě pro asociály

14. června 2011 v 19:25 | Tomy Spilotro |  Ostatní
"Je jenom několik takových slov. Jsou prostá, vzácná a nezbytná. Někdy je vyslovujeme příliš často... A pak se nám zdají být všední a obyčejná. Ale ten, kdo alespoň jednou poznal jejich pravou cenu, jim už nikdy neukřivdí. Protože jejich cena je cenou a smyslem našeho života."

Možná už někteří z vás poznali, že jsem pro úvod svého dalšího příspěvku použil citaci z písně Petra Rezka "Přátelství". Autor textu jistě ještě tenkrát netušil, jak nadčasový jeho text je. Nemohl tušit že jednou přijdou na svět mobilní telefony nebo internet, natož nějaký Facebook. A právě hlavně internet dnes znevažuje původní hodnotu slova.
V dřívějších dobách slovo něco skutečně znamenalo. Není tomu ještě tak dlouho, kdy se bohatství rodiny mohlo počítat podle toho, kolika knihami byla opatřena jejich knihovna. Kniha nebyla nic tak obvyklého jako dnes a běžně se dědili z generace na generaci. Lidé si půjčovali knihy mezi sebou a však nikdo by z ruky knihu nepustil, pokud by mu nebyla obratem propůjčena kniha odpovídající hodnoty.

V dávnějších dobách mělo slovo ještě větší hodnotu. Lidé byli pro knihy schopny obětovat životy. Podobně jako jsme toho mohli být svědky v úžasném filmu podle ještě kvalitnější knižní předlohy od Umberta Eca, nazvaný Jméno Růže. William z Baskervillu se svým studentem zde nasazují vlastní životy a zachraňují jedinečné svazky, aby si je jejich následující generace mohli později přečíst. Ano, právě takovou hodnotu měla dříve kniha, názor, slovo. Bylo by směšné si třeba jen představit, že dnes někdo nasazuje život zato, aby mu administrátoři Facebooku nesmazali jeho status ze zdi. Málo kdo by byl schopný obětovat to nejcennější co každý z nás má, aby mu nebyl odstraněn jeho blog ať už tady na serveru nebo kdekoliv jinde.

Dnes už síla slova neznamená to co dříve. Dnes si lidé slov neváží. Vypouštějí ze sebe slova bez uvážení, slibují nesplnitelné, nadávají, stěžují si, nebo si jazyk upravují do vlastních zkomolenin. Vydavatelské domy vydávají braky jen za účelem zisku. Dnes si může napsat knihu prakticky každý a síla slova se tak výrazně vytrácí. S nástupem internetu, a sociálních sítí převážně, trend znehodnocování slova ještě více vzrůstá. Dříve nebylo nijak neobvyklé, že si člověk za svůj život neměl možnost přečíst jedinou knihu. Dnes si lidé neváží toho, že si můžou přečíst názory vážených lidí a raději si čtou bulváry, lži a pomluvy. Raději brouzdají internetem a pročítají si statusy lidí na Facebooku nebo Twitteru. Statusy asociálů, kteří mají potřebu své názory a pocity psát na své internetové zdi, oproti tomu, aby šli tyto názory sdílet mezi své přátele. Nechci vypadat pokrytecky a proto si uvědomuji, že i já se zasluhuji o to, že síla slova postupně více a více slábne. I já můžu být považován za asociála, který nemá s kým své pocity řešit a tak je vypisuje na internetové sociální síti, respektive blogu. Když si představíme ty miliardy a miliardy informací, které si dnes a denně můžeme přečíst, všechny ty bulvární lži a pomluvy, všechny ty internetové nepodložené informace, jak stále můžeme věřit v hodnotu slova? Jak dnes můžeme rozeznat co je hodnotné, co pravdivé a co poučující?

Naši dávní předci se zasloužili o to, aby pro nás byli zachovány historické souvislosti, bojovali za sílu a hodnotu slova a my je dnes znevažujeme. Ještě dříve, než bylo možné názory zapisovat do knih, byli lidé ochotni cestovat přes celý kontinent aby roznášeli poselství, názory a informace o tom, co se v jiných částech světa vůbec děje. My dnes můžeme naše slova díky jednomu kliknutí sdílet s celým světem. Vše je dnes otázka sekund. Není ale za každou cenu nutností plýtvat slovy a zbytečnými názory. I velcí myslitelé ne vždy publikovali. Spíše své znalosti rozšiřovali mezi své věrné studenty a tím si mohli být jisti, že jejich názory dobře pochopí a budou je dále dobře interpretovat. Jednou jsem popisoval svému příteli jednoho významného člověka z mé blízkosti. On se mě potom zeptal, že když byl tak významný, kolik vlastně napsal knih. Sice nenapsal knihu žádnou, ale musel sem po této odpovědí odporovat svému kamarádovi, který mi tvrdil, že nemohl mít tak významné a převratné názory, když je nikdy nepublikoval. Ptal jsem se ho, kolik knih četl od Ježíše Krista. A přesto byl významný jak svou osobou, tak jeho názory. Musí tedy za každou cenu kdokoliv jakkoliv sečtělý, učený a znalý publikovat na internetu? Nebo zaplavovat regály jeho knihami? Nebo je účinnější šířit své názory mezi určitou skupinu lidí, která mu je za to skutečně vděčná?

Od Cantorova nekonečna až po Smullyanův hlavolam

13. června 2011 v 15:54 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Jsem rád, že mi vybraná témata týdne zatím pokaždé nahrávají. Když jsem minulý týden do rubriky "téma týdne" přispíval poprvé, konkrétně na téma "stroj času", padla o vesmíru už malá zmínka. Když jsem pak napsaný příspěvek probíral s kamarádem v hospodě, shodli jsme se, že pojmy cestování v čase a vesmír jsou úzce ve spojení. Je tedy jasné, že čas je velice podstatnou složkou vesmíru samotného. Bavili jsme se o tom, jak se vesmír rozpíná stejným směrem, kterým plyne čas až jsme došli k pojmu nekonečno. Proto jsem tak trochu tušil, že dalším tématem týdne bude buď vesmír, nebo nekonečno samotné.


Je těžké si nekonečno představit. Je to vůbec možné? Postačí nám na to naše mysl? A je naše mysl také nekonečná? Můžeme stále vstřebávat nové vzpomínky a informace a přitom nezapomínat ty staré? V rámci našeho života je to teoreticky nekonečně možné, a však život samotný není vůči času nekonečné povahy.
Pojďme si to představit trochu jednodušeji. Když se zeptáme už školáka prvního stupně, nejspíše si pod nekonečnem představí tzv. ležatou osmičku, kterou jako symbol nekonečna zavedl anglický matematik John Wallis. Stejně tak nám kdekdo může nekonečno srovnávat s kružnicí, u které nelze určit kde je začátek a kde konec. Nepřítomnost hranic je sice nutnou podmínkou nekonečna, ne však dostačující. U kružnice můžeme snadno zjistit například její průměr a proto se tedy už nelze bavit o nekonečnu, přestože kružnice obsahuje nekonečně mnoho bodů.
Zaujala mě připomínka mého kamaráda, že nekonečno nemusí být jen to co nás obklopuje, tedy prostor který se rozpíná, nýbrž že nekonečno může směřovat i "dovnitř". Vysvětloval mi to následujícím příkladem. Kdybychom si pořídili velice kvalitní mikroskop, a zaměřili se na jeden určitý objekt, mohli bychom si ho přibližovat stále blíž a blíž až do nekonečna. Dostávali bychom se tedy hlouběji a hlouběji do pozorovaného objektu. I tak se dá chápat nekonečno.
I přes tyto spekulace však existuje způsob, jak nekonečno dokázat a vysvětlit. Nejlépe ho vysvětluje matematika pomocí teorie množin. Nebudu vás tady zatěžovat matematickými definicemi, důležité však je, že nekonečno skutečně existuje a lze matematicky vyjádřit. Úvahy o tom a nalezení důkazu přenechám čtenářovi. S velkými a převratnými objevy v této problematice přišel Georg Cantor, německý matematik a logik. Právě jemu můžeme být vděční za fundamentální objev, který dokazuje že existuje více druhů nekonečna, vlastně jich je nekonečně mnoho. To si do té doby nikdo nedokázal představit. Já si to popravdě také nedokážu moc reálně představit, a však myšlenka mě nutí k dalšímu uvažování.
Pakliže je vesmír chápán jako nekonečno, nemusí být nutně jen jeden, ale může takových vesmírů být nekonečně mnoho. Otázka pak je, kde začíná další nekonečno, když první nekonečno ve skutečnosti nikde nekončí? Může být nekonečno součástí jiného nekonečna tj. nekonečno podmnožinou jiného nekonečna? Z toho vyplývá další otázka: je "náš" vesmír pouze jen jedna z dalších podmnožin? A znamená to nutně to, že čím další a další podmnožinou vesmír je, tím je nekonečno menší a menší? Nebo může být podmnožina množiny větší, tj. podmnožina o více prvků? Může být tedy další a další nekonečno, v našem případě vesmír, větší a větší nekonečno? I to nám pomáhá objasnit Cantorova věta. Proto budu rád, když si na položené otázky čtenář sám pokusí udělat vlastní úsudek. Přeji příjemné noci strávené nad přemýšlením o nekonečnu a vesmíru.

P.S.: K článku bych ještě rád pro ukázku přiložil jeden hlavolam od amerického matematika a logika Raymonda Smullyana. Tento hlavolam dokazuje, že nemusí nutně existovat pouze jedno nekonečno, a má následující zadání:

Představme si hotel, který má nekonečně mnoho pokojů - jeden pro každé kladné celé číslo. Nazvěme hotel Hilbertův hotel. Pokoje jsou po řadě očíslovány - pokoj č.1, pokoj č.2, pokoj č.3,... pokoj č.n a tak dále. Můžeme si představit, že pokoje jsou seřazeny do jedné dlouhé přímky - začínají v určitém konkrétním bodě a odtud pokračují doprava až do nekonečna. V hotelu je první pokoj, ale není v něm žádný poslední pokoj! Je důležité, abysme měli na paměti, že v hotelu prostě není žádný poslední pokoj - stejně jako neexistuje žádné poslední celé číslo. Nyní předpokládejme, že všechny pokoje jsou pronajaty a že na každém pokoji bydlí jeden host. Nyní však do hotelu přijíždí nekonečně mnoho nových hostů - pro každé kladné celé číslo n jeden nový návštěvník. Označme si staré hosty například jako P1, P2,... Pn,... a nové hosty jako Q1, Q2,... Qn... Každý nový zákazník Q si přeje ubytování, avšak žádný z nových ani žádný ze starých zákazníků, nechtějí sdílet pokoj s nikým jiným. Všichni jsou ale vstřícní a souhlasí, že pokud bude třeba, vymění svůj pokoj za jiný pokoj. Je to překvapující, ale všichni noví zákazníci mohou být ubytováni, aniž by museli hotel opouštět staří zákazníci. Jak se to dá udělat?

ŘEŠENÍ: Pokuste se chvíli zapřemýšlet než si toto řešení přečtete. I když může zadání působit složitě, ve skutečnosti se jedná o celkem jednoduchý hlavolam. Nejdříve si představíme chybné řešení, které by se nám při snaze vyřešit hlavolam mohlo samo nabízet. Vypadalo by následovně: Ředitel by požádal hosty, aby se posunuli o jeden pokoj doprava, čímž by se pro jednoho nového návštěvníka uvolnil pokoj č.1 Potom by ředitel znovu požádal hosty, aby se posunuli o další pokoj. Nyní by se pokoj č.1 opět uvolnil a mohl by se do něj nastěhovat další host. Tato procedura by se opakovala - nekonečně mnohokrát - tak dlouho, dokud by se neubytovali všichni hosté. Ale to je velmi neuspokojivé řešení. Nikdo by trvale nebydlel na jednom pokoji a hosté by se nemohli ubytovat v žádném konečném čase - bylo by zapotřebí nekonečně mnoho přesunů. Vše se naštěstí dá provést pomocí jednoho přesunu. Víte už teď jak?
Správný přesun může vypadat například tak, že každý starý host zdvojnásobí číslo svého pokoje a na výsledné číslo pokoje se přesune - tedy osoba z pokoje č.1 jde na pokoj č.2, osoba z pokoje č.2 na pokoj č.4, host z pokoje č.3 na pokoj č.6 ... host z pokoje č.n na pokoj č.2n.
Všechny tyto přesuny se uskuteční najednou. Tím sice obsadíme všechny sudé pokoje, avšak zbude nám nekončně mnoho volných pokojů s lichými čísly. Tedy první nový host Q1 se ubytuje na první lichý pokoj - pokoj č1, host Q2 na druhý lichý pokoj, tj. pokoj č.3, host Q3 na pokoj č.5 a tak dále (host Qn se ubytuje na pokoji č.2n-1)

Google nikdy nespí

11. června 2011 v 20:14 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Dnes jsem shlédl další reklamu na úspěšný internetový vyhledávač Google. Navazuje na její předchůdce z kampaně "život je hledání". Tato kampaň mě už od počátku zaujala. Jednak svou jednoduchostí (v dobrém slova smyslu), ale hlavně originálním způsobem, jak tvůrci dokázali z obyčejného vyhledávání na internetu, udělat životní příběh. V první případě, v reklamě "Láska z Paříže", to byl konkrétně příběh životní lásky. Samotného by mě předtím nenapadlo, že i internetové vyhledávání může mít svůj vlastní příběh. Přitom právě narativita, je dalším velice důležitým prvkem při tvorbě úspěšné reklamy či celé kampaně.

Tato reklama celou kampaň odstartovala, všichni ji jistě dobře znáte.

Následovaly další Google reklamy na téma život je hledání. Jako poslední jsem zaregistroval spot "Ťapka". Ten vypráví příběh o ženě, která se rozhodne zhubnout. Ale protože se jí nechce běhat samotné, pořídí si na běhání psa. Reklama sice není tak emotivní jako původní "Láska z Paříže" ale stejně tak jako další, na tuto reklamu navazující spoty, je více informativní a seznamuje tak s možnostmi vyhledávače Google. Představuje například funkci mapy, streetview nebo možnost změnění tapety na domovské stránce Google.

Ale i mimo tyto funkce Google dokazuje, že není už jen jednoduchým vyhledávačem, a že ve světě internetu, ale i offline počítačovém světě, je s Googlem nutno počítat. Firma dnes například nabízí plnohodnotný kancelářský balíček, který může snadno konkurovat Microsoftu a jejich Officům. Online tak můžete pracovat se svými soubory, které vám jsou k dispozici, kdekoliv se připojíte k internetu. Navíc je můžete editovat současně s více uživateli najednou. Další novinkou, kterou nedávno firma představila jsou tzv. Chromebooky. Ty mají nabízet převážně podnikatelům a studentům, levný, rychlý, stabilní a hlavně bezpečný přístup k internetu. Chromebooky budou vybaveny vlastním softwarem, díky kterému můžete už osm vteřin po zmáčknutí zapínacího tlačítka surfovat po internetu. Chromebooky budou z počátku v asi šesti verzích. 4 verze od Samsungu a 2 verze od Aceru a po uvedení na trh budou stát něco mezi 400 a 500 dolary. Nejsou tedy tak výrazně finančně výhodné, jak by se dalo předpokládat, ale od 15. června bude probíhat teprve zkušební prodej v Americe, po němž se vyhodnotí situace a ceny se popřípadě upraví. Co je však zajímavější, je možnost pronájmu Chromebooku spolu s integrovaným internetem. Ten pak pro studenty vyjde na něco kolem dvaceti dolarů měsíčně, o něco dráž si ho pak mohou pronajmout i podnikatelé. Uvidíme jestli se tahle novinka chytne a dostane se až k nám.


Díky za přečtení!

Reklama spojuje

10. června 2011 v 16:57 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
V reklamě a marketingu jde v první řadě hlavně o kreativitu. Pokud v dnešním hyperkonkurenčním prostředí chce nějaká mediální agentura uspět, musí neustále přicházet na reklamní trh s novými a neotřelými způsoby jak zaujmout a tím vydělat svým zadavatelům peníze. To že u nás v Česku je kreativity nedostatek je všeobecně známo. I v kreativní soutěži PIAF (Prague International advertising festival) pořádané Českou Republikou, ničím České agentury výrazně nepřekvapili. Z celkových 57cen si odnesli pouze tři bronzové a porazili je tedy i Slováci, kteří si odnesli dva bronzy a jedno zlato.

Nejprestižnější cenu Grand Prix si ze soutěže odnesla Izraelská agentura Shalmor Avnon Amichay ze sítě Y&R za charitativní kampaň Get tested project. V tomto projektu se třicet nejznámějších rozhlasových hlasatelů nechalo v den boje proti AIDS během živého vysílání otestovat na HIV.


Tato kampaň mě osobně až tak moc zrak nevytřela. Daleko více mě zaujala jejich kampaň podporující lobby pro zákon regulující obchod s lidmi a prostitucí. V nákupním centru se ve výlohách místo oblečení vystavovali ženy s cenovkami. Součástí kampaně byl i katalog žen, který dostali členové parlamentu.
I slova Gideona Amichaya, kreativního ředitele této agentury, potvrzují, že nemusí jít vždy jen o peníze, které brání kreativitě. Důležité podle něj je, nebát se výzev a inovací, nebát se zkoušet nové věci a také vhodně vybírat čas a místo umístění sdělení nebo kampaně. I on stál za kampaní proti řízení v opilosti, kdy umístila agentura vedle největší silnice v Izraeli, kde denně projede milion aut, obří lahev, složenou z vraků aut. Výsledkem bylo, že více než 60% lidí v zemi jí vidělo. Tenhle pohotový a vtipný chlápek, je mimo jiné držitelem třinácti lvů z Cannes a vloni získal i Grand Prix na Golden Drum. Uvádí to časopis Marketing a média http://mam.ihned.cz/. Další zajímavá kampaň kterou vedl, byla pro firmu Heinz a jejich pikantní kečupy, kdy u billboardu vytvořili třímetrový ohnivý plamen. Pro bezpečnost u akce celou dobu asistovali hasiči.

Kampaně, které mě však poslední dobou zaujali nejvíce, jak svojí kreativitou tak způsobem zpracování, jsou ty, které se snaží přiblížit běžnému spotřebiteli, a nějakým způsobem se sním propojit. Pro příklad uvedu pár takových kampaní, které jsem našel na serveru http://www.tyinternety.cz/.

Pivo Corona, které potřebovalo zviditelnit svou novou light verzi, k tomu zvolilo propojení s konzumenty pomocí facebooku, konkrétně tlačítka "Like" a interaktivního billboardu na newyorském Time Square. Uživatelům stávajícím se fanoušky facebookovské stránky Corona Light nabízeli za odměnu zobrazení jejich fotky spolu se jménem na této světelné tabuli. Fanoušci si tak mohli užít svých pár minut slávy a výsledkem byl nárůst fanoušků na více jak 300 000. To si myslím, že není až tak finančně nákladný způsob jak se dostat do povědomí spotřebitelů.

Další zajímavá kampaň, která propojuje spotřebitele s reklamou, byla vytvořena pro McDonald's. Jedná se o spojení mobilního webu s obrovskou interaktivní světelnou tabulí. Ve Švédsku si tak díky tomu, můžete zahrát ping pong pomocí svého telefonu a velkého bilboardu. Stačí se jen postavit před obrazovku, na svém telefonu si nalistovat patřičnou webovou stránku, přihlásit se, potvrdit svou lokaci a můžete hrát. Pro výherce je pak v McDonaldu připravena speciální cena.

Byl bych rád, kdyby si z těchto kampaní vzali české agentury alespoň něco a přestali se bát experimentovat a vymýšlet nové věci a přicházet se šokujícími projekty. Necháme se překvapit, jak si povedou české agentury na letošním Festival Cannes Lion, což je největším festivalem reklamy. Za 17 let na něm české agentury získali pouze šest lvů. Festival začíná už za deset dní. Budeme držet palce.

P.S.: Na internetu určitě najdete spousty takovýchto kampaní, které propojují reklamu s běžným konzumentem. Pokud je nějaká taková, nebo jakákoliv jiná kampaň, či reklama, která vás zaujala, budu rád, když přispějete odkazem do komentu. Díky za přečtení.

Slepec hovno vidí

10. června 2011 v 13:34 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Po dlouhé době se na internetu objevilo poměrně kvalitní a hlavně české virální video. Ve spolupráci s firmou BRAILCOM vytvořila toto video skupina mladých kreativců kolem Vojtěcha Kotka. Režie se ujal sám Kotek, který ve videu spolu s jeho kolegou Jiřím Mádlem také vystupuje. Video se snaží vtipnou formou upozornit teenagery na speciální moderní pomůcky, umožňující slepým uživatelům počítačů, tento přístroj plně využívat. Autoři video trefně nazvali "Slepec hovno vidí".

Nejdříve se pokusím jednoduše vysvětlit co to "virální video" vlastně je. Virální video je součástí virálního marketingu, což je marketingová technika, která k šíření komerčního sdělení využívá převážně sociálních sítí, emailů, videoblogů... Aby video bylo mezi uživateli na internetu rozšiřováno, musí svou formou motivovat příjemce k jeho přeposlání dalším uživatelům. Z příjemce se tedy stává šiřitel. Proto ten název "virální". Stejně jako vir se sdělení samo rozšiřuje a z "nakažených lidí" se stávají šiřitelé "viru". Aby sdělení motivovalo příjemce dál video rozšiřovat, je nutné aby bylo hodnotné, humorné, ojedinělé, šokující a lidé o něm měli potřebu diskutovat. A všechno tohle dle mého názoru Kotek ve svém videu splnil.

Kdybych měl udělat jakýsi rozbor, nebo recenzi videa, začal bych hned u názvu videa. Už název videa na první pohled působí dost morbidně a rozhodně šokuje. Pod názvem se však neskrývá nic jiného než prastarý vtip, podle kterého slepec do hovna nešlápne, protože slepec hovno vidí. Stejně tak začíná i video, ve kterém nás přivítá a celou dobu provádí "vidomý" Vojtěch Kotek. Při příchodu do záběru však šlápne do psího exkrementu. Po jeho úvodu přichází do záběru "slepec" Jiří Mádl, který díky své slepecké holi psí exkrement zaregistruje. Poté si hůlku otírá o košili svého kolegy Vojtěcha. Celý průběh videa je také komentován hlasy představitelů mimo obraz. Podle těchto komentářů si nevidomí mohou snadno udělat o průběhu videa vlastní představu. Následuje střih na sedícího Mádla u počítače, který si "čte noviny" za pomocí čtecího zařízení, které nahlas předčítá obsah obrazovky. V rychlosti Kotkovi, respektive divákům, představuje program a seznamuje i s tím, že lze v programu i vyhledávat články z denního tisku. Po zadání jmen Kotek, Mádl však zjišťují, že "nebylo nalezeno nic... vůbec nic". Následuje méně zábavná a však podstatná část videa, ve kterém Kotek představuje principy, na kterých programy fungují, představuje další možnosti pro nevidomé, díky kterým můžou studovat cizí jazyky, ale také například chemii. Přichází další už známý, ale trefný vtip. Kamera zabírá Vojtěcha, jak se pokouší číst z knihy psané Braillovým písmem, poté "švenkuje" na Jiřího, který se snaží číst z kuchyňského struhadla a s úsměvem prohlašuje, že takovou blbost v životě nečetl. V dalším střihu Kotek představuje další pomůcky a programy pro nevidomé, díky kterým můžou skládat hudbu a zapisovat noty do počítače, sledovat televizi a nebo chatovat přes internet. V posledním případě si Vojta Kotek dobírá Jirku Mádla, který si myslí že chatuje s holčinou, co by se sním ráda sešla, ale netuší že jeho zprávy jsou odesílány právě Kotkovi, který sedí vedle něj. Celé video je zakončeno sloganem "Technika lidem život usnadňuje. Jiným umožňuje."


Po deseti dnech má video něco málo přes 31 000 shlédnutí. Což vychází zhruba na dvě shlédnutí za jednu minutu.
Možná se vám to zdá málo, ale hned po prvním dnu po zveřejnění videa se na internetu objevilo nespočet diskuzí a názorů. I to je účelem virálního videa. Lidé o něm musejí mezi sebou mluvit a diskutovat. V mém okolí snad každý o videu slyšel a nebo ho dokonce viděl. Možná proto, má "pouhých" 31 000 shlédnutí. Video je totiž mířeno převážně na mladé teenagery. Díky obsahu sdělení se video dostane mezi cílovou skupinu, kterou video zasáhnout mělo a celkově se tak kampaň stává efektivnější. I tak však video neminulo skupinu odpůrců, kteří se zastávají nevidomých a dovolují si na video stěžovat jejich jménem, ačkoliv nevím, jestli vůbec nějaké lidi se zrakovým postižením znají. Na internetu tak koluje spoustu názorů, nebo spíše nadávek na video typu: "Já sice nejsem slepý, ale mám ke slepým úctu a nelíbí se mi, když si z nich nějací dva mladí kluci, co si nedokáží představit jak se slepý člověk cítí, dělají srandu a celý problém tak zlehčují." A tak se jich ptám: "...a vy víte jak se cítí, ptali jste se jich nato?" Připadá mi, že to oni spíše dělají ze slepých lidí chudáky, nad kterými by každý měl brečet, že nemají to štěstí podívat se na svět vlastníma očima. Ale já si nemyslím, že každý kdo je nějakým způsobem postižený, žádá od společnosti, aby ho litovala. Myslím si, že jsou spíše radši za to, že je lidé berou rovny sobě, ať už jsou nebo nejsou nějakým způsobem postiženi. A jak se přiblížit k "běžným" lidem lépe, než právě humorem? Já mám jednoho dobrého kamaráda, který už téměř přišel o zrak a zeptal jsem se ho na názor na toto video. I když si ho zatím nepouštěl, říkal jsem mu, o co ve videu jde a potvrdil mi, že má humor rád a že za takových okolností navíc slouží k dobré věci, tak proč ho při takovéto komunikaci směrem k teenagerům, ať už vidomým či nevidomým, nevyužít?

Zajímá mě i váš názor, budu rád, když se zúčastníte přiložené ankety, nebo napíšete svůj názor do komentu.
Díky za přečtení.

Od náramkových hodinek až po cestování v čase

9. června 2011 v 10:35 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Poslední dobou se vyloženě vyžívám ve sci-fi záležitostech, které mě dříve nikterak nepřitahovali. Ať už se jedná o knihy, články, dokumenty, filmy či seriály. Pokud v nich je ještě navíc obsaženo cestování v čase, mám o zábavu postaráno. I proto jsem se rozhodl napsat tento "článek". Proč si tak trochu nad cestováním v čase nezafilozofovat, že?

Co je to tedy stroj času? Pro mnohé je to nejspíše nevynalezený stroj, který umožňuje jeho pilotovi, potažmo uživateli, cestovat časem. Stroj času už sehrál spoustu rolí v různých filmech a publikacích. Někde ho tvůrci představovali jako auto, někde jako vesmírnou raketu, jinde zase jako obyčejnou budku, která se teleportuje v čase, po zadání určitého data, do kterého se chce cestovatel v čase přesunout.
Já si však pod pojmem stroj času představuji něco o hodně jednoduššího a faktičtějšího. Něco co denně každý z nás používá. Prvoplánově to budou tedy hodinky. Proč si pod "strojem času" také představovat něco složitějšího? Možná by někdo oponoval, že hodinky dnes už nesplňují samotnou podstatu výrobku, tedy měření času, ale spíše význam rozšiřujících efektů výrobku, jako je například kožený pásek, ciferník vykládaný diamanty, zlaté číslice apod. Hodinky dnes zkrátka slouží jako předmět seberealizace, jako předmět, kterým jeho majitelé dávají svému okolí jasně najevo, jak movití či méně movití jsou. Hodinky nejsou dnes ničím jiným, než módním doplňkem.
Dalším strojem času, který dnes všichni běžně a s oblibou používají je mobilní telefon. Stejně tak jako hodinky, ani mobil nesplňuje pouze jednu funkci, ke které byl původně vynalezen. Běžně lidé dnes sledují čas na mobilu, používají mobilní organizátor, kalendář, stopky. Těch funkcí je samozřejmě nespočet, ale bavíme se zde o mobilním telefonu, jako o stroji času. Díky mobilnímu telefonu můžeme být minimálně na dvou místech najednou. Můžete třeba vysedávat v práci, přes handsfree se vybavovat se svou drahou polovičkou a u toho platit složenky přes mobilní bankovnictví. Díky tomuhle stroji času stihnete hned tři aktivity najednou, takže vám to ušetří dvakrát tolik času. A čas jsou peníze. A to není pouze otřepaná fráze, ale ekonomický fakt. Druhá, o něco smutnější věc je, že s nárůstem využití technologie narůstají i požadavky na člověka, který toho musí za den stíhat čím dál tím víc. Člověk se dostává do stále většího a většího časového presu, tím mu celý dne utíká rychleji a čím víc stárneme, tím se nám čas víc a víc zrychluje. A do toho furt tikají ty biologické hodiny a furt ne a ne je vrátit zpět.
Co takový počítač, notebook či tablet? Lze i tuto technologii chápat jako stroj času? Když si představíme kam se posunula za posledních deset, dvacet let? Dnes je většina domácností vybavena internetovým připojením. Můžeme tak jednoduše sledovat hodiny po celém světě. Díky internetu můžeme být stejně jako u mobilů na několika místech najednou. S rozdílem, že tady už je řeč o celém světě. Internet je plný informací a pomocí jednoho kliku se tak můžeme přemístit do minulosti. Dozvídat se něco o historii, číst si články ze včerejších novin, shlédnout televizní noviny, na které jsme nestihly domu včas přijít z práce, nebo jen reprízy našich oblíbených pořadů. S budoucností je to pak podobné. Přečteme si, co dávají zítra v televizi, co se plánuje vystavit v našem okolí, co chystají filmová studia natočit, co nás čeká v kinech, jaké bude o víkendu počasí apod.
Takových a spoustu dalších strojů času máme ve svém okolí desítky, možná stovky. Doba je moderní, dynamická, čas na ní zanechal spoustu dobrého ale také spoustu šrámů. Vývoj jde neustále kupředu. Jedním směrem. Stejně tak jako časová šipka, která určuje směr plynutí času, který zase odpovídá směru rozpínání vesmíru. Ale může se doba stále vyvíjet jen k lepšímu? Myslím, že ne. Také se vám zdá, že už teď nastal ten bod, kdy se vývoj zastavil a že už začíná vše pomalu ale jistě směřovat k horšímu? Dostaneme se do doby, kdy bychom rádi osedlali stroj času a vrátili se do minulosti? A nebo to stejně jako s vývojem bude i s časem, či vesmírem? Nastane bod, kdy se vesmír přestane rozpínat a začne se smršťovat? A bylo by důsledkem toho přesné obrácení času? A co se vlastně stane 21. prosince 2012, tedy v den, kdy končí Mayský kalendář?
Předpokládejme, že by stroj času, respektive cestování časem existovalo. Jak by to mohlo fungovat? Cestovalo by se do budoucnosti? Za předpokladu, že by pohybující se těleso několikanásobně překonalo rychlost času? Nebo by se dalo cestovat i do minulosti? Ale zpomalit těleso jde asi těžko. Nejsem žádný fyzik, ale tak nějak vím, že se vesmír skládá z různých dimenzí, jako je třeba prostor, čas atd... Ve vesmíru je asi více takových dimenzí, my jen víme, že při velkém třesku se výše popsané dimenze spojili a vytvořili tak jakýsi časoprostor. Co kdyby se však ale spojili jinak? Co kdyby se pojili třeba dvě dimenze časové a dvě prostorové? Mohli bychom tak ohýbat čas a prostor tj. cestovat pouhou myšlenkou v čase a prostoru? A co všechno by to napáchalo? Kdyby každý člověk mohl cestovat časem, předpokládejme že do minulosti, co by to udělalo s přítomností, chcete-li budoucností? Věřím v butterfly efect, a proto si myslím, že kdyby všichni lidé měli tu možnost cestovat časem, neustále by někdo měnil minulost, tím tedy i budoucnost a každý den bychom se mohli probouzet vedle jiné manželky, v jiném domě, jinde na světě. Mnohem zajímavější by bylo, kdyby takovou schopnost mělo jen pár lidí na světě. Třeba jen jeden "vyvolený", někdo u koho by takový dar byl v bezpečí. Jak silný by za takového předpokladu byl butterfly efect? Co vše by se změnilo, kdyby jeden člověk změnil jednu jedinou věc v minulosti? Mělo by to za následek změnu jeho života? Změnu života jeho nejbližších? Nebo by to změnilo celé lidstvo, celou historii? Raději ani nebudu moc přemýšlet nad tím, co by se stalo kdyby... nebyla vynalezena atomová bomba či elektrárna, kdyby nevypukla druhá světová válka apod... Nad tím se můžete zamyslet sami, času na to máta dost.

P.S.: Teď už víte, na co se vymluvit, až příště přijdete pozdě do školy, do práce nebo na schůzku: "Jistě dobře víš, že čas je relativní pojem. A já mam dojem, že jsem přišel relativně včas." A nebo stačí jednoduše říct: "Čas neexistuje". K tématu Vám srdečně doporučuji komediální trilogii "Návrat do budoucnosti" nebo například filmy jako jsou "Mr. Noboody" či "Zakletý v čase". Pokud jste se dostali až sem, patří vám můj velký obdiv a dík za to, že jste moje domněnky a myšlenky vydrželi číst, ať už na to máte názor jakýkoliv. Děkuji