Červenec 2011

Od megalomanského příchodu až po dojemně silná slova

31. července 2011 v 15:06 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Doufám, že se někdo neurazí, že opět přiřazuji článek k tématu týdne, ale ve skutečnosti se nejedná ani tolik o článek, jako o představení pár reklamních počinů, které povyšují reklamu na umění, a které nejsou v našich končinách bohužel tak známé. Po přečtení spousty článků o tom, jak jsou reklamy nechutné, trapné a otravné, či o tom, jak nejlepší je reklama na kofolu, nebo na vodafone, jsem se rozhodl, že Vám představím skutečně kvalitní reklamní spoty, po jejichž shlédnutí možná někteří z Vás na reklamní tvorbu změní názor. A dá se vlastně v této souvislosti stále mluvit o reklamách?

První takovou reklamou, kterou si můžete zpříjemnit nedělní deštivé odpoledne je reklama na pivo Heineken. Tímto spotem se můžete nechat inspirovat, jak hvězdně a megalomansky může vypadat příchod na večírek.


Buď si můžete pustit tuto zkrácenou verzi, která má o něco rychlejší tempo...


... a nebo si naplno vychutnejte tuto více jak tříminutovou plnou verzi.


Toto jsou jistě netradičně pojaté reklamy, ale stále se o nich dá mluvit jako o klasických reklamních spotech. Co ale povyšuje reklamy ještě na další level, jsou následující krátké filmy. V minulém článku jsem psal o tzv. product placementu, kdy se objevují reklamy ve filmech. Následující krátké filmy, byli však kvůli reklamě účelně natočené. Je to tedy něco mezi filmem s použitím product placementu a reklamou.
Začnu dvěma spoty pro firmu BMW, která zadala několika nejvýznamnějším americkým režisérům nelehký úkol: filmové zpracování reklamy na jejich auto. Vzniklo spousty různorodých počinů a já pro Vás pro dnešek vybral dva z nejzajímavějších.

Režie: Guy Ritchie Hlavní role: Madona, Clive Owen



Režie: Tony Scott, Hlavní role: Clive Owen, James Brown, Gary Oldman


Když jsme u těch slavných režisérů a hvězd v reklamách, vybavuji si ještě jednu, velice zajímavou a povedenou akční reklamu, nebo chcete-li, krátký film. Tento film je o tom, jak se režisér s hlavním hrdinou domlouvají na tom, jak natočit dobrý film a zmiňují se zde i o product placementu. Jedná se o reklamu na Nike. Režie se ujal Robert Rodriguez a hlavní roli si zde zahraje Kobe Bryant. Zatím poslední počin režiséra Rodrigueze nese název Black Mamba.


Ale zajímavé reklamy nemusí být jen s přehnaným rozpočtem, se zvučnými jmény režisérů a herců a na profláknuté nadnárodní firmy. Vychutnejte si například tento krátký příběh muže, který konečně našel smysl svého života.


A jako poslední třešničku na dortu přikládám skutečně dojemnou reklamu, která výrazně působí na naše emoce a vypovídá o tom, jakou sílu můžou mít vhodně použitá slova. Reklama je s českými titulky.


Doufám, že jste se u vybraných reklam nenudili. Byl bych rád, kdybyste trochu změnili svůj názor a postoj, a byli si vědomi toho, že i v dnešní době lze udělat dobrou reklamu a že se vždy v souvislosti s reklamou nemusí jednat pouze o peníze, ale také o umění. Stejně tak to platí samozřejmě o tištěné, či grafické reklamě. Kdo by neznal například Olivera Toscaniho a jeho reklamní kampaně na firmu Benetton?

P.S.: Takových a podobných reklam, či krátkých reklamních filmů je samozřejmě více, a toto není žádný žebříček těch nejlepších nebo nejznámějších. Jsou to jen ty, na které jsem si buď vzpomněl, nebo se mi zdálo, že by bylo dobré Vám je představit. Kdybych tu měl předkládat všechny zajímavé reklamy za poslední léta, bylo by to opět na několik článků a myslím, že už jich tentokrát na téma reklama přibylo až až.

Díky za Váš čas!

Anketa VI

25. července 2011 v 12:00 | Tomy Spilotro
Je tu zase pondělí, nové téma týdne, na které jsem už stihl napsat krátký příspěvek, ale určitě přidám ještě jeden, který se bude více podobat mým klasickým příspěvkům a problematiku reklamy proberu trochu hlouběji.

S novým týdnem přichází i má pravidelná anketa. Nejvíce diskutované téma posledních dní se točí kolem Anderse Behringa Breivika, kerý se přiznal k tomu, že v pátek zabil 93 lidí. Měl bych se snad ptát, jestli souhlasíte s jeho útoky? Pokud se k tomu chce kdokoliv vyjádřit, můžete do komentáře, ale předpokládám, že málo kdo by s jeho počinem souhlasil, tak ani nemá cenu tuto otázku pokládat.
Ještě než se přesuneme k hlavní otázce pro příští týden, chtěl bych poděkovat všem, kteří hlasovali a komentovali v minulé anketě. Podle názorů, které se v anketě objevili strana Věcí Veřejných do vládní koalice nepatří. Děkuji za vaše názory!

A aby nebylo tentokrát téma tak vážné, trochu tuto anketu odlehčím a zeptám se vás na vaše názory na aktuální (ne)letní počasí. Spoustu lidí si stěžuje, že poslední dobou stále prší a sluníčko se na nás moc nesměje. Zajímavé však je, že jsem se setkal i s hodně lidmi, kteří tvrdí, že jsou dokonce rádi za aktuální počasí. Že jim vlastně aspoň nevadí, že musejí léto trávit v kanceláři, že se při práci aspoň tolik nezapotí a nemohou si vynachválit to, že si dovolenou nechali až na srpen.
A jak to vidíte vy? Vyhovuje Vám aktuální počasí? A kdy a kam se chystáte na dovolenou? Díky za vaše ohlasy!


Od reklamních sloganů až k návodu jak psát kreativní text

25. července 2011 v 11:24 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Možná si někdo z vás všiml, že jsem minulý týden nepřidal žádný příspěvek na Téma týdne Začátek. Říkal jsem si změna je život a tak se z toho pro tentokrát pokusím vybruslit, i když jsem vlastně člověk, který Bruce Lee poprvé. Ať už to dopadlo jakkoliv, řekl jsem si pro tentokrát člověče nevaž se, odvaž se a pokus se překonat a napsat něco pořádného a protože i muži mají své dny, doufal jsem, že z toho vyleze něco smysluplného. Uhasím žízeň Lemonem, naliju si k tomu jednu vodku of the top on the world, napiju se, zjistím že chutná jako tenkrát a začínám psát.

Jmenuju se Saša a mám jen pár sekund nato, abych zaujal a mám k tomu tajnou zbraň. V tomto případě se však nejedná o Head and shoulders ale spíše o můj psaný projev. Pokud chcete napsat zajímavý text, musíte do toho dát kus sebe, následovat instinkt, nechat se West a hlavně by měl být Váš text simply clever, protože jinak by ho byla Škoda psát. Důležité je samozřejmě mít ke psaní také trochu té lásky, protože když miluješ, není co řešit. Profesoři nám říkali, že pokud nebudeme dostatečně číst, nemůžeme ani kvalitně psát a s tím nelze jinak než souhlasit, vždyť já nečíst Aha!, tak nemám maturitu a kdo nečte Blesk, ví kulový. Pište o tom, co vás zajímá, co vás baví, o věcech ze života, protože život nás baví a to i přesto, že někdy máme pocit, že život je hořký, bohudík. Nebojte se do textu přidat také trochu toho humoru, zde je dobré se řídit pravidlem, výjimečně hořký, výjimečně dobrý. Pokud už si nevíte rady, je stále spoustu inspirace všude kolem. Stačí zajít třeba za svou starou Dobrou Mámou, která rozumí celé rodině a ráda poradí. Někdy pomůže i krátká přestávka, tak si dej pauzu, dej si kit kat, nalej si k tomu trochu poctivé kávy, která voní hezky, pusť si maXXimum muziky z Evropy 2 a nebo se běž jen projít ven, protože příroda regeneruje. Sedněte si zpátky k počítači, nebo k papíru a pokračujte psát. Musíte do toho dát to nejlepší, buďte kreativní, snažte se mít vždy čerstvé nápady, pokud to nepřichází samo, dej si Mentos a nápad je tu.

Toto jsou jen stručné základy, na kterých můžete stavět, ale když se jimi budete řídit, máte velké plus a s velkou pravděpodobností budete numero uno in Italia, možná po celém světě. Možná si říkáte, proč bych vám vše tohle prozrazoval. Jednoduše proto, že Vy zato stojíte, myslím to upřímně. Jako důkaz místo slibů poslouží tento text. Samozřejmě jde to i jinak. Důležitá součást tvůrčího psaní, je i dostatečná odměna. Protože po pořádné práci si zasloužíte pořádnou odměnu. Nebojme se sami sebe pochválit, protože nikdo jiný to za nás neudělá.

Díky za přečtení!

První osobní zkušenost s Google+

22. července 2011 v 14:51 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Nedávno jsem psal o nové sociální sítí Google+ Dnes se mi podařilo na tuto službu přihlásit poté, co jsem si vyžádal zaslání pozvánky od jednoho chlápka co pracuje v Google. Jelikož byla jeho reakce pohotová, a já si toho vážím, mohl jsem už chvíli nato surfovat po této sociální síti, která je prozatím v beta verzi a prochází vývojem. Přináším vám své první osobní poznatky a dojmy.

Registrace je poměrně rychlá a jednoduchá. Pokud už máte účet na Google (gmail...) a někdo vám pošle pozvánku do "pluska" stačí pouze kliknout na patřičný odkaz, počítač údaje vyplní za vás a vy jen potvrdíte, že souhlasíte s licenčními podmínkami. Pár vteřin nato už můžete hledat svoje přátele ve vyhledávači. Jako prvního uživatele, kterého vám systém nabídne k přidání, bude kamarád, který vám zaslal pozvánku. Nepřidáváte si ho tak jako na Facebooku do přátel, ale do tzv. kruhů, které jsou předdefinované, nebo si můžete vytvořit vlastní. V základu jsou čtyři kruhy: Přátelé, Rodina, Známí a Pouze sledovaní. Přidat si můžete prakticky kohokoliv, bez nutnosti, aby vaše přidání potvrzoval. Jemu se pak jen ukáže v pravém horním rohu upozornění, že jste si ho přidali do kruhů, a může si vás přidat také. Je to trochu podobný systém jako u Twitteru. Nikdo druhý nikdy nevidí, v jakém kruhu ho máte zařazeného, proto si můžete vytvořit kruh třeba pro spolužáky, které nemáte rádi :) Když pak sdílíte odkaz, můžete si vybrat, kdo všechno ho pak může vidět. Buď to může vidět každý, kdo si vás přidal do kruhů, nebo to můžete poslat jen třeba své rodině, a nebo jen jednomu či více určitým uživatelům. Zajímavá funkce je také pracování s příspěvky a komentáři. Když si po napsání komentáře, nebo příspěvku všimnete, že jste napsali nějaký nesmysl, můžete ho zpětně upravovat nebo doplňovat. U vkládání příspěvků také můžete například zakázat komentáře nebo jeho následné šíření. Pokud například chcete vložit fotky z dovolené a chcete, aby je spatřili jen rodiče a nemohli být dál rozšířené po internetu, je tohle funkce šitá přímo pro vás. Stejně jako u facebooku je tu klasický chat, který se nápadně podobá tomu z gmailu. S tím tady ale prozatím spatřuji největší problémy, protože pokud chcete s někým chatovat, musíte mu poslat žádost na jeho email a on ji musí potvrdit. Je to celkem zdlouhavý a komplikovaný proces, ale přikládám to tomu, že se zatím jedná pouze o beta verzi. Snad se chatování do budoucna zjednoduší. Největší výhodou chatu, by však měla být možnost komunikovat s více uživateli najednou a hlavně přes webovou kameru. Tuto funkci jsem prozatím nezkoušel a tak nemohu posuzovat.
Google+ se podobě jako facebook skládá z několika záložek. Z úvodní strany, z vašeho profilu, kde můžete upravovat informace o sobě a také zde vidíte vaše příspěvky, dále ze záložky fotky, kde uvidíte fotky na kterých jste vy, nebo fotky vašich přátel. V poslední záložce, nazvané kruhy, můžete své přátele myší přesouvat do požadovaných kruhů a dělat si tak pořádek v kontaktech.
Úvodní stránka je podobná té z facebooku. Vlevo nahoře máte svou profilovou fotku, vedle ní je rámeček na psaní statusů, novinek, nebo chcete-li příspěvků. Pod tímto rámečkem se příspěvky zobrazují. Stejně jako si můžete vybrat s kým chcete příspěvky sdílet, můžete si vlevo pod svou profilovou fotkou zakliknout, který z kruhů chcete sledovat. Můžete tak číst příspěvky od všech, nebo třeba jen od vašich přátel.
Do Google+ můžete přidávat klasicky fotografie, videa, odkazy nebo jen statusy, záleží jen na vás jak si svůj profil přizpůsobíte. Google je samozřejmě lépe propojený s youtubem, a tak kromě vkládání videí z tohoto serveru můžete přidat rovnou název videa a informace o něm.
Zajímavá je také funkce Témata, ve které jsou pro vás připraveny novinky ze světa sportu, módy, filmu atd. Články, které vás zaujmou tak můžete jednoduše a rychle sdílet se svými přáteli. Od této funkce jsem si sliboval víc. Myslel jsem, že na určité téma zde budou příspěvky ostatních uživatelů a že to bude něco jako takový malý blog v sociální síti. V tématech jsou však pouze klasické články z internetu. Kdo je do témat zařazuje, netuším.
To je asi zatím tak vše, co jsem stihl z Google+ pochytit. Ještě bych měl možná dopsat nějakou nevýhodu, která je vedle chatu, o kterým jsem se už zmínil hlavně ta, že zde zatím asi nenajdete moc svých přátel, takže po chvilce co se na Google+ porozhlídnete, vás to tam přestane bavit. Také jsem narazil na menší problém s komentáři. Kamarád mi okomentoval odkaz, já odpověděl a po chvilce mi jeho komentář zmizel a viděl jsem jen své odpovědi. Za chvíli se vše zase vrátilo do normálu a pak se to ještě párkrát opakovalo. Ale musíme brát v úvahu, že se zatím jedná skutečně jen o testovací beta verzi. Věřím, že než se služba vypustí mezi širokou veřejnost, budou tyto chyby eliminovány.
Pokud máte zájem vyzkoušet si tuto službu, napište mi do komentáře svůj email a já vám na něj s radostí zašlu pozvánku. Bez pozvánky se zatím bohužel nemůžete na službu Google+ zaregistrovat.

Díky za přečtení!

EA kupuje PopCap

20. července 2011 v 12:46 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
To, že EA kupuje společnost PopCap, která má na kontě nespočet online her, které můžete hrát na internetu v počítači, nebo také v mobilu, není zrovna nejžhavější a nejaktuálnější téma, ale i tak jsem se rozhodl o tom krátce informovat.

Narazil jsem na tuto informaci teprve před chvílí, ale široké veřejnosti byl tento fakt oznámen už před týdnem. Společnost PopCap stojí mimo jiné za jednou z mých nejoblíbenějších her, na kterou jsem si vytvořil závislost. Tou hrou je Plant vs. Zombie, skvělá návyková hra, ve které bojujete za kytky, které brání váš domeček před útoky mozkožravých zombíků. Jelikož jsou už zombie de facto mrtví, a "vražednými" nástroji jsou kytky, nenajdete ve hře prakticky žádnou krev a i když by se na první pohled mohla hra jevit brutálně, je ve skutečnosti vhodná pro celou rodinu. U hry se zaručeně malé děti pobaví stejně dobře, jako jejich starší sourozenci, nebo dokonce rodiče. Hra je chytlavá a neustále nutí hráče pokračovat dál a dál. Mimo zabíjení zombíků si můžete pěstovat kytičky, které vám vydělávají peníze, za které si můžete kupovat různá vylepšení od vašeho bláznivého souseda. Navíc je tato zábavně animovaná hra doplněna spousty bonusovými mezihrami a minihrami, ve kterých se můžete s kamarády překonávat a hru tak můžete hrát donekonečna. Hru všem vřele doporučuji, ale upozorňuji na její vysokou návykovost :)
Jediným zklamáním u hry pro mě je, že už více jak rok čekám na její slibované pokračování, kterého jsme se měli dočkat už v srpnu minulého roku. Nezbývá než doufat, že nový šéf PopCapu, tedy Electronic Art, popožene vývojáře a hry se tak konečně dočkáme.

Ukázka ze hry Plant vs. Zombie

Anketa V

18. července 2011 v 6:59 | Tomy Spilotro
Je tady pondělí, začíná nový týden a sním přichází i další anketní otázka. Musím říct, že jste se od minula polepšili a já vám za to srdečně děkuji. Tentokrát obětovalo svůj drahocenný čas 10 lidí, kteří se kliknutím na odpověď zúčastnili ankety o nejlepšího představitele Jamese Bonda, ve které zvítězil Sean Connery. No, vzhledem k počtu hlasů to není asi moc reprezentativní výsledek, ale přeci jen na tom něco bude. Pro mě rozhodně také vítězí Sean Connery, i když jsem ještě stále neviděl poslední Bondy v podání Daniela Craiga.

Ale přesuneme se k aktuální otázce, na kterou mě zajímají vaše názory. Dnes se sejdou lídři koaličních stran, aby projednali návrh ministerstva financí ohledně rozpočtu a zvýšení DPH na 19%. S tímto krokem opět nesouhlasí koaliční strana Věci Veřejné, kteří mají, co se daní týče, blíže k opoziční ČSSD a ve vládě se tak schyluje k dalšímu souboji. VV už jsou známi tím, že vládu spíše trhají, nežli stmelují a tak mě ani nepřekvapuje, že si opět stěžují na nedodržení koaliční smlouvy. Spíše mi teď vrtá hlavou, na co se zeptat dřív. Napadají mě hned dvě anketní otázky. Jedna by se týkala toho, zdali souhlasíte se zavedením jednotné daně na 19%. Jenže mám pocit, že by zde výsledky byli spíše jednohlasné, proto se k tomuto můžete, a budu za to velice rád, vyjadřovat do komentářů. V anketě pak můžete hlasovat o tom, zdali si myslíte, že strana Věcí Veřejných, kteří neustále do koalice vnášejí rozpory, patří do vlády.

Patří podle Vás strana Věcí Veřejných do vládní koalice?

Předem děkuji za vaše názory a přeji krásné a slunečné prožití nového týdne.

Archív anket:

Vše, co jste kdy chtěli vědět o zabití JFK, ale báli jste se zeptat

15. července 2011 v 15:01 | Tomy Spilotro |  Ostatní
Je všeobecně známo, že je rod Kennedyů zakletý. Ale u záhadného atentátu na 35. prezidenta Spojených států amerických dne 22. listopadu 1963 sehrálo roli více faktorů než jen jakási kletba. Když opomeneme oficiální, avšak nechvalně přijímanou verzi Warrenovy komise, nebyl atentát dodnes objasněn a stále se nad tímto případem vznáší spousta otázek. Dovolte mi, abych Vám nabídl jednu z možných verzí, která ve stručnosti do jisté míry atentát objasňuje. Nenutím Vás abyste tuto teorii přijali za pravdivou, ani netvrdím, že pravdivá je. Mě osobně se zdá nejsympatičtější a nejpravděpodobnější, proto této teorii já sám věřím.

Příběh začíná ve stejném období, jako všechny zásadní souvislosti novodobé historie USA, tedy v začátku Velké ekonomické krize a nástupu prohibice ve Státech. Zakázání distribuce alkoholu se paradoxně stalo zlatým dolem pro mafii a začalo se pít alkohol více, než kdy předtím. Ne každý kdo z této situace těžil byl však členem Mafie, ale pokud jste za třináctileté trvání prohibice vydělávali na alkoholu peníze, museli jste s gangstery čas od času spolupracovat. V této době si začal výrazně obohacovat kapsu i Joseph Kennedy, otec Johna Fitzgeralda Kennedyho, budoucího prezidenta USA. Otec Josepha Kennedyho vlastnil řadu barů, a když prohibice začala, stala se jejich firma Sommerset Importers exluzivním zástupcem značek Gordon's Dry Gin a Dewar's Scotch. Tyto výrobky mohli dovážet pro léčebné účely, ale většina těchto lihovin mířila přímo k různým gangům. Když si Joseph Kennedy uvědomil, jak rychle a celkem bezpečně lze vydělat velkou hromadu peněz, začal jeho distribuci rozšiřovat. V době prohibice se tak začíná přátelit s tehdejším "premiérem podsvětí" Frankem Costellem a měl už tedy úzké vazby s mafií.
Po prohibici začíná Kennedy stoupat na politickém žebříčku a své vztahy s mafií více a více prohlubuje. S Mayerem Lanskym, pravou rukou tehdejšího Bose Bosů Luckyho Luciana, investuje peníze do dostihového závodiště na Floridě, kde se poprvé Kennedy setkává s tehdejším vůdcem Chicagského syndikátu Samem Giancanou, který ovládal mnoho odborů. V tom spatřil Joseph Kennedy příležitost a uvědomil si, že s podporou odborů by mohl dosadit svého syna, který v té době kandidoval na prezidenta, na místo nejmocnějšího muže planety. Kennedy musel Giancanu hodně přesvědčovat, protože druhý jeho syn Robert Kennedy se stal trnem v oku mafie, poté, co začal vést velkou kampaň právě proti mafii. Joseph Kennedy přesvědčovali Giancana, že po zvolení Johna Kennedyho prezidentem, je Roberte Kennedy nechá na pokoji. Vidina toho, že je syn přítele mafie na nejvyšším politickém místě, se zdála být jako skvělý nápad a tak nakonec Giancano přesvědčil odbory, aby jejich členové volili ve volbách o prezidentský úřad kandidáta Johna F. Kennedyho. Mafie také stála u volebních podvodů v Texasu a Chicagu, které vedly ke zvolení Johna Fitzgeralda Kennedyho Americkým prezidentem.
Nakonec ke zvolení skutečně došlo a když se John F. Kennedy v bílém domě zabydlel, přestal potřebovat podporu svého otce a nechtěl se jím nechat nadále manipulovat. Dosadil svého bratra do čela ministerstva spravedlnosti, který ze své pozice začal bojovat s americkou mafií více, než kdy předtím a stal se tak nejobávanější postavou pro Cosa Nostru. Všichni kmotři a mafiáni si začali stěžovat. I Giantano, který se mohl přetrhnout aby dosadil Kennedyho do úřadu si stěžoval, že se je teď pokouší poslat na smrt. Rodina Kennedyů se poté začalo od mafie distancovat. Je tato zrada dostatečným důvodem k odstranění nepohodlných "přátel" mafie?

Důvodů pro odstranění Kennedyho bylo spousta. Nejenže neměla bratry Kennedyovi v lásce mafie, ale i v politických kruzích se spekulovalo o tom, že Kennedy začíná přinášet více problémů, než užitku. Znepřátelil si náměstka ředitele CIA Charlese Cabbela, poté co odmítal jeho žádosti o leteckou podporu v době, kdy začali boje na kubánském nábřeží a agresoři pochopili, že nemají šanci. Další pro koho byl Kennedy nepřítel číslo jedna byli průmyslníci a bankéři, kteří ho za hlavního nepřítele označili poté, co si dovolil sáhnout na jejich daňové úlevy. Mafie na jedné důležité schůzce odsoudila bratry Kennedyovi k smrti, ale bylo jim jasné, že věc nezvládnou sami a budou muset požádat o pomoc. Z výše popsaných důvodů nemuseli pro pomoc chodit daleko a tak vznikla spolupráce CIA a mafie při atentátu v Dallasu na prezidenta USA. Rozdělili si práci. Mafie sežene střelce, CIA bude zametat stopy a sežene obětního beránka, na kterého se svalí veškerá vina, aby se nemuseli hledat skuteční vrahové. Tímto obětním beránkem byl Lee Harwey Oswald, který je dodnes považován ze vraha Johna Kennedyho. Oswald byl po příjezdu do Dallasu zaměstnaný ve skladu učebnic, ze kterého měl údajně vylétnout smrtelný zásah. Oswald však jen zahrál v případu pouze svou roli a neznal souvislosti. Na prezidenta ve skutečnosti střílelo několik profesionálních zabijáků a smrtící výstřel byl vypálen z předu, nikoliv ze skladu učebnic.
Další důležitou roli v případu sehrál bratr již zmíněného Charlese Cabbela, který měl důvod Kennedyho nenávidět. Cabbelův bratr Earl Cabbel byl starostou Dallasu a nechal na poslední chvíli a proti názorům poradců z prezidentovy ochranky změnit prověřenou trasu, kterou měl prezident projíždět, takže musela prezidentova kolona projet místy, která nemohla policie chránit. Vražda prezidenta proběhla následovně (jelikož se jedná o historická fakta, dovoluji si tento průběh citovat z knihy Mafie, od spisovatele V.P. Borovičky): "Ve 12.30 zabočila pancéřovaná limuzína s prezidentem a jeho ženou z Houston Street na Elm Street. Když byl vůz asi jednačtyřicet metrů od zatáčky, ozval se první výstřel a Kennedy zvedl obě ruce k hrdlu. Střela byla vypálena z křoví na terénní vyvýšenině. Prezident byl raněn do krku. Krátce poté vystřelil další zabiják zezadu, z budovy Dal Tex. Zasáhl prezidenta do pravého ramene. Skoro ve stejné chvíli vystřelil další vrah z budovy skladu školních učebnic. Minul prezidenta, ale zranil guvernéra Connallyho. Čtvrtý výstřel vypálil neznámý střelec z budovy Dal Tex a minul. Pátý výstřel z křoví na vyvýšenině byl smrtelný, kluka projela pravou částí prezidentova zátylku. Vše se odehrálo během šesti sekund." Policisté věděli odkud se střílelo a vyběhli na kopec s křovím, kde narazili pouze na jednoho muže s falešným odznakem, který tvrdil že má vše pod kontrolou, přitom tím akorát zajišťoval čistou únikovou cestu pro střelce. Ve stejné chvíli se ztrácí i nic netušící Oswald, který se snaží udělat alibi tím, že se schová do kina. Mafie počítala s tím, že Oswalda zabije policie už při zásahu, ale ta ho v kině jen dopadla a zatkla. Mafie tedy měla důvod k obavám z toho, že by se Oswald doznal k tomu, že byl jen nastrčená figurka a výměnou za svobodu nebo úlevu by prozradil ostatní, kteříí skutečně v případu tahali za nitky. Proto ho museli odstranit. Nejdříve si však musela být mafie jista, že jsou už všichni ostatní nájemní vrazi za hranicemi. Když měli toto potvrzené, vyslali vraha Jacka Rubyho, který chladnokrevně zastřelil Oswalda na policejním prezidium. Jack Ruby počítal s tím, že ho z vyšetřovací vazby propustí. Tak se však nestalo a Ruby za nevysvětlených okolností umírá ve vězeňské nemocnici, údajně na rakovinu.
Výsledky expertiz prezidentovy vraždy potvrzují, že důkazy byli zmanipulovány a důležité výpovědi se buď ztratili, nebo byli dokonce padělány. Zůstalo zde však stále spousty svědků, které mohli přivést policii na stopu. Podle mafiánských zásad byli všichni svědci začínaje Oswaldem, přes Rubyho, až k dalším přímým, či méně zúčastněným osobám atentátu, zavražděni, nebo zemřeli za záhadných okolností.

Toto je skutečně jen stručné shrnutí toho, jak to vše ve skutečnosti mohlo probíhat. Věřte nebo ne, všechny zúčastněné osoby atentátu byli před osudným dnem v kontaktu s mafií nebo CIA, ve většině případů s oběma útvary. Účastníků celé záležitosti je daleko více a všichni byli v úzkém spojení a provázanosti, aniž by to v některých případech sami tušili. Důkazy o tom existují a je jich nespočet. Existuje ve spojení s tímto případem spousta jmen a všechny je tu vyjmenovávat a popisovat jejich roli a nepěkný osud by bylo na hodiny. Pokud Vás o tomto tématu zajímá víc, existuje spousta knih i filmů. Nám nezbývá zatím nic jiného, než čekat do roku 2017, kdy by měl "Úřad pro kontrolu záznamů týkajících se atentátu" zveřejnit všechny dokumenty s atentátem spojené.

Filmy:
JFK, 1991, režie: Oliver Stone
Knihy:
Mafie, V.P. Borovička
Historie Organizovaného zločinu, David Southwell

Díky za přečtení!

Od úvodu do historie až po psychologická fakta I

13. července 2011 v 16:03 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Je středa, nemám nic na práci, a tak jsem se rozhodl, že konečně napíšu něco k aktuálnímu tématu týdne. Dlouho to vypadalo, že v anketě zvítězí téma Zločin, na který bych se rád rozepsal. Baví mě knihy, ať už faktická literatura či beleterie, které nějak souvisí se zločinem, konkrétněji pak s organizovaným zločinem, když půjdu ještě hlouběji tak s mafií. Těšil jsem se, jak vám povím něco o Bugsy Sieglovy, Lucky Lucianovy, jak vám představím Henryho Hilla (podle kterého byl natočen film Goodfellas) a liboval jsem si v tom, jak krásně se mi to bude spojovat s minulým tématem druhá tvář. Protože ve filmech, jak je známe my, jsou gangsteři představováni jako hrdinové a je nám ukázána ta jejich lepší tvář. Jakpak by taky ne, když mafie celý americký filmový průmysl ovládá a tyto filmy si prakticky sama platí? Ale tohle nikoho z vás zřejmě nezajímá, tak se do toho nebudu moc zamotávat a přejdu rovnou k věci.

Jak to spojit s TT druhá tvář?

Téma "Duchové" je bezesporu také zajímavé, i když jsme tu nedávno měli něco trochu podobného - "Magie". Někomu to na první pohled nemusí připadat jako příbuzné téma, ale já jsem k tomuto tématu psal, proč a za jakých okolností lidé na magii věří, a věřte nevěřte (mimochodem.. nejmenoval se tak nějaký seriál o nadpřirozenu?), ale u věření na duchy, potažmo nadpřirozené nebo paranormální jevy, je to podobné. Kdo z nás kdy na duchy nevěřil? Já jako malý rozhodně jo! S kamarády jsme se navzájem u ohně strašili a pak se každý bál jít domu. Strach mě přešel až v době, kdy jsme vystřídali sezení u ohně za sezení v hospodě a já musel chodit domu zkratkou přes temný les, abych stihl přijít včas. Tehdy mi bylo asi dvanáct. Ale jedna část mého já, jedna z mých druhých tvářích, se ve mě občas probudí a mívám pocit, že jednou v noci otevřu oči a uvidím v rohu pokoje mrtvou holčičku z hororu Kruh. Občas se mi zdají sny, ve kterých cítím strach, a když se probudím, tak se toho pocitu chvilku nemůžu zbavit. Každopádně přes všechny tyto pocity moje silnější Já, a také to chytřejší dobře ví, že nic takového jako jsou duchové prostě neexistuje. Vše má své opodstatnění.

Trocha historie na úvod

Nadpřirozené jevy, chcete-li strašidla či duchové, byla dříve považována za naprostou realitu. Byla chápána jako přírodní jevy. Existovali návody, jak se ke strašidlům chovat, jak je zažehnat atd... Dokonce existoval i právní řád, který pamatoval nato, jak právně postupovat při koupi domu, ve kterém straší. Strašilo zkrátka všude, na ulicích ve městech, v lese ve vesnicích, v chatách i hradech. Už když jsem psal o magii, tak jsem tvrdil, že na nadpřirozeno věřili lidé, protože si nedovedli opodstatnit některé jevy a zákonitosti. Začali si vymýšlet bohy. Vlivem křesťanství se tito bohové stali duchy, strašidly. Jsou duchové které mají ráz čistě lokální, některá strašidla jsou mezinárodní, tj. převzatá z jiných zemí (jak to teda sakra stíhaj strašit na tolika místech najednou??). Duchové se mohou zjevovat různými způsoby a můžou to být duchové různých povah. Někomu se duch zjeví jen tak, z nenadání, třeba když jde domu okolo hřbitovu. Takový duch se ho může snažit vystrašit. Jiní se mohou zjevovat třeba u nás doma a mohou se nás snažit před něčím varovat. Někdo se zjevení ducha bojí, jiní naopak o navázání kontaktu s duchem stojí, chtějí si například popovídat se svými zesnulými příbuznými. K takovému navázání kontaktu s duchem se nejčastěji používá tzv. vyvolávání duchů. Pořádají se tak tajemné seance, které často vede nějaké médium, které účastníkům dává falešnou naději k navázání kontaktu se zesnulými příbuznými či kamarády. Pravdou však je, že jde vždy o předem vyzkoušené triky a metody, jak zmanipulovat mysl účastníků. Tyto podvodné metody byli využívány už ve viktoriánské éře ve Velké Británii a s úspěchem se aplikují dodnes. K tomuto tématu bych vám opět doporučoval Derrena Browna, konkrétně jeho knihu Magie a manipulace mysli, nebo speciální díl Mind control - Seance. V tomto díle přesvědčí skupinu dvanácti studentů o existenci paranormálních jevů. Na konci dílu přiznává, že k jejich zmanipulování využíval právě staré původní viktoriánské metody. Na konci dílu přivedl mezi studenty ducha, o kterém si mysleli, že ho vyvolali, avšak ve skutečnosti ještě ani nezemřel. V knize je pak popsáno pár metod, které se v tomto díle vyskytují. Dovolte, abych pár takových věcí objasnil.

Jak to ti šarlatáni vlastně dělají?

Zajímavá je například tzv. Spiritistická tabulka. Pod tímto termínem se neschovává nic jiného, než prosté rozestavení písmen do kola, veprostřed kola se nachází sklenička, na kterou účastníci seance přiloží své prsty a přítomný duch sklenicí pohybuje dle potřeby. Lidé, kteří to zkoušeli, jsou schopni odpřísahat, že na sklenici nevyvíjeli žádný tlak ani sílu a že se sklenice začala pohybovat sama od sebe. Tento jev se dá však snadno a celkem jasně vysvětlit. Spiritistická tabulka funguje za každých okolností a princip její činnosti lze vysvětlit následovně: vše spočívá ve fascinujícím principu zvaný ideomotorický pohyb = Jestliže se soustředíte na představu pohybu, velmi pravděpodobně provedete podobný nepatrný pohyb, aniž byste si to sami uvědomovali. Dalo by se to přirovnat například k tomu, když budete stát mezi dveřmi a oběma rukama tlačit na vnitřní stranu futer. Po nějaké chvilce vystupte ze dveří a ruce se vám samy bez vašeho vědomí začnou zvedat do vzduchu. Nebo se to dá také přirovnat k tiku. Stejně jako opakované podráždění nervu může vyvolat škubnutí, které nemáte pod kontrolou, také v případě ideomotorického pohybu máte pocit, že se pohyb děje mimo vaši vůli.
Další hodně využívaná věc podvodníků k navázání kontaktu s neživými je tzv. chladné čtení. Médium se naoko přesune do transu a předstírá, že do něj vstoupil duch, nebo že mu naznačuje nějaké souvislosti. Skupině oznámí že se duch jmenuje například Jan nebo Jarda (bude používat často frekventovaná jména). Někdo ze skupiny se pravděpodobně ozve, že to bude nejspíše pro něj. Dejme tomu, že se ozve žena kolem padesátého roku. Médium podle toho může usoudit, že by se mohlo jednat o někoho z rodičů. Médium: "duch je někdo z vašich rodičů nebo rodiny" pokud to tak bude, tak se u ženy přesvědčení v to, že médium navázalo kontakt zvyšuje. Pokud to tak nebude, médium si to může zachránit: "duch říká že je vám ale hodně blízký, jakoby k rodině patřil" pak už to žena nejspíše odkývá, protože proč by si vzpomněla na někoho kdo ji nebyl blízký. Dejme tomu že to byl tedy někdo z rodičů, podle jména tedy otec. Médium pokračuje: Byl to tedy váš otec, říká mi, že vám chce něco říct. Nechce abyste pro něj plakala, že už jste toho naplakala dost (pokud ho měla ráda, určitě ho hodně obrečela, pokud svého otce neměla ráda, mohla plakat pro bolest, kterou ji způsobil a může si situaci přebrat tak, že se jí duch otce chce posmrtně omluvit...). Podle vzhledu a věku ženy může médium usoudit, jak dlouho může být otec po smrti. Médium: "není to tak dlouho co váš otec zemřel" opět může žena buď souhlasit nebo nesouhlasit, pokud nesouhlasí, snaží se médium opět zachránit situaci tím, že řekne násladující: "vám to ale připadá jako by to bylo nedávno, jemu se po vás také stýská, říká že vás měl vždy moc rád, i když to tak možná někdy nevypadalo..." to je prostě krásně neutrální věta, která se zkrátka nedá vyvrátit a záleží jen na posluchači jak si ji přebere. Médium následuje dalšími takovými obecnými větami, které mohou pasovat na kohokoliv, nebudu tady dál takový rozhovor vypisovat, ale určitě jste pochopili, o čem chladné čtení je, jednodušeji řečeno, jedná se jen o odhadování a vhodnou interpretaci. To že existuje takový neutrální text, který může zapůsobit na každého, dokazuje i přiložený text, který sepsal Derren Brown. Představte si, že Vám někdo kdo Vás nezná řekne, že dokáže přečíst Vaší osobnost a po hodině Vám předá tento text. Pasuje na Vás?

Jak vznikly spiritistické spolky?

Zajímavý je také vznik těchto spolků, kteří vyvolávání duchů provozují.
Spiritistická hnutí se vyvinula ze záliby jistých sester Foxových ze severní části státu New York. V roce 1848 vyvedly z míry svou matku tím, že se v jejich domě začalo ozývat záhadné klepání. Sestry se proslavily v nejbližším okolí a brzy nato se rozšířila móda navazování kontaktů s mrtvými. Když se ke svému podvodu přiznaly, bylo už pozdě. Spiritistické hnutí už bylo příliš rozšířené a samostatné, než aby se dalo zastavit jejich doznáním. Nakonec se z hnutí vyvinulo to, co dnes považujeme za moderní spiritismus.

Lidé a víra v nadpřirozeno

Pak jsou ale také lidé, kteří možná ani tak nevěří na vyvolávání duchů, nebo to nemusí praktikovat, avšak na duchy samotné věří. Možná jen proto že o nich slyšeli a uvěřili všem těm historkám a nebo na ně sami narazili. Před týdnem jsem se učil na zkoušku z předmětu Vývoj ekonomických teorií a narazil jsem tam na jednoho uznávaného ekonoma, ale také filozofa, Davida Hume, který žil v 18.století a dospěl k velmi důležité zásadě týkající se nadpřirozených jevů: "Žádné svědectví není natolik průkazné, aby potvrdilo zázrak, pokud toto svědectví není takového druhu, že jeho nepravdivost by byla ještě podivuhodnější než skutečnost, kterou chce prokázat." Co tím básník chtěl říci? Jednoduše řečeno: Je pravděpodobnější že člověk lže, nebo že mluví pravdu? Mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy. Častěji se však spíše stává, že mimořádná tvrzení vyvolávají mimořádné přesvědčení a dotyčný má sklony domnívat se, že hloubka jeho osobní zkušenosti s mimořádným jevem, je důkazem věrohodnosti tvrzení. Ve skutečnosti je to však jen důkaz toho, jak jsme ochotní něčemu věřit bez důkazu. Pokud tedy chcete někomu vyvrátit víru v nadpřirozeno, není vaší povinností podávat mu důkazy, že tomu tak skutečně není. Naopak, on vám musí dát důkaz, že jeho tvrzení je pravdivé. U těchto lidí je to ovšem problém. Když to srovnám s vírou v boha, málokterého věřícího přesvědčíte o jeho neexistenci, i když on sám vám není schopen podat žádný důkaz. Podle citátu novináře Christophera Hitchense to lze jednoduše shrnout: "Co lze tvrdit bez důkazů, může být taky bez důkazů zamítnuto."

Proč věříme v nadpřirozeno a kde se berou naše představy?

Před chvílí jsem srovnal víru v nadpřirozeno s náboženskou vírou. Doufám že jsem nikoho z vás neurazil, ale zdá se mi to jako vhodné a smysluplné přirovnání. Přitažlivost v náboženství vyrůstá z velké části ze strachu, ze smrti a z prázdnoty. Velká část tohoto strachu se proměňuje v pověrčivost, víru v nadpřirozeno a v přesvědčení že tam nahoře je někdo, kdo nás střeží a chrání pomyslnou ochranou rukou. Představa duchovních sil je z psychologického hlediska velmi uklidňující a k její přitažlivosti přispívá kromě toho ještě skutečnost, že vyvolává velmi barvité představy. Snadnost, s níž si člověk dokáže něco představit, nesmírně ovlivňuje emoční dopad takové představy. Je to důležitý faktor, stejně jako člověk dokáže uvěřit tomu, co se píše v novinách, nebo vysílá v televizi. Když pak noviny zveřejní nesmyslný článek o zjevení ducha, nebo dokonce televize odvysílá živý rozhovor se člověkem kterému se duch zjevil, je pro čtenáře resp. diváka velmi snadné tomu uvěřit.

To že halucinace a představy toho, že vidíme ducha nebo nadpřirozenou bytost, můžou vznikat v hlavě psychicky postižených jedinců, nebo zdrogovaných idiotů, myslím nemusím zdůrazňovat, a proto se tím nebudu zabývat. Popíšu vám ale z psychologického hlediska možnost prožívání halucinogenních stavů u naprosto zdravých jedinců.
Zdá se, že jsou dva hlavní faktory, které vyvolávají různé přeludy. Je to tzv. eidetická vloha, zachovaná do dospělosti, a emoce. Emoce jsou někdy faktorem přeludu vyvolávajícím, ale také faktorem přelud různě upravujícím, modifikujícím, modelujícím. Ne všechny halucinace jsou projevem duševní choroby. Mezi myšlenkou, představou, živou představou, neobyčejně živou představou, vizí a halucinací je celé spektrum možností, je to plynulý přechod. Myšlení magické a představy magické původně tvořili velkou část psychiky lidí. Později toho víc a víc ubývalo, ale stále to trvá až do dnes.
Eideická vloha je skutečná faktická věc a má jí skoro každý. Někdo ji má vyvinutou více, někdo méně, u někoho se objevuje jen někdy (náhle a intenzivně). K takové náhlé aktivaci může dojít právě ve spojení s emocemi. Na vzniků přeludů se může účastnit například zvláštní životní situace, nedostatečná kontrola reality... V těchto stavech dochází ke změně vnímavosti, kritiky na určité situace a jejich posuzování atd. To vše může vést k vytvoření představ, které se podobají halucinacím u duševně nemocných lidí. Člověk má tedy pak pocit, že viděl ducha. Přeci i u nás "normálních lidí" se objevují vzpomínky, sny ve bdění, myšlení o něčem, které však mohou za určitých stavů, třeba únavy, hladu atd. nabýt skutečného charakteru a promítnout se do skutečného prostoru, zvláště opět ve spojení s emocemi jako je přání, strach, touha atd...

A jaké z toho všeho plyne ponaučení?

Nechci nikomu brát víru v paranormální, nebo nadpřirozené jevy, ani v duchy. Já osobně v nic takového nevěřím a domnívám se, že vše má své opodstatnění a že kdo tvrdí že se setkal s duchem, je buď nemocný, nebo byl opilý či zdrogovaný a nebo se snaží být zajímavý a vypráví historku aby zaujal přátele u táboráku. Nebo také mohl v nějaké určité situaci mít pocit, že je obklopen jakýmisi paranormálními jevy a svou sugescí, emocemi a aktuálním rozpoložením si skutečně namluvil, že je obklopen duchy nebo čímkoliv jiným. Od lidí kteří vám toto budou tvrdit vyžadujte důkaz a pokuste se je přesvědčit o tom, že vše je pouhý výplod jejich fantazie a nebo že si z nich někdo musel vystřelit. Pokud máte ještě po tomto hrůzostrašném článku náladu na nějaké to další čtení, přečtěte si přiložený text, který je možná právě o Vás.

Díky za přečtení

K tomuto tématu doporučuji:
Derren Brown: Mind control: Seance
Vladimír Vondráček a František Holub: Fantasticé a Magické z hlediska psychiatrie





Od úvodu do historie až po psychologická fakta II

13. července 2011 v 16:01 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Tento text je přílohou k příspěvku na téma týdne "duchové". Slouží k lepší ilustraci toho, co je to "chladné čtení", které jsem v článku popisoval. Možná že právě vy se v článku poznáte. Slečny doufám omluví, že je text psán v mužském rodě.

Máte sklon k záchvatům sebezpytování. Je to v ostrém kontrastu s nápadnou schopností, kterou jste si osvojili - působíte totiž jako společensky velmi zdatný člověk, ba dokonce jako duše každé společnosti. Jenže je to jen vnější dojem. Vy sám moc dobře víte, že je to jen zdání. Často se vám stává, že jste ve společnosti a zjistíte, že hrajete roli. Na jedné straně jste hovorný a zábavný, ale na druhé straně se stahujete do sebe až do té míry, že jen pozorujete dění kolem sebe a máte pocit, že se do něj nedokážete zapojit. V duchu si znovu opakujete rozhovory a přemýšlíte o tom, co ten člověk vlastně myslel, když řekl to a to - jsou to rozhovory, na které by si ostatní lidé ani nevzpomněli. Jak jste se naučil zvládnout takový rozpor? Sebeovládáním. Rád stavíte na odiv klidnou a sebejistou stabilitu (ale protože je uměle vytvořená, vyvolá také zálibu v extrémech, nebo alespoň touhu být považován za extrémní typ člověka). Nejvíce je toto sebeovládání patrné ve styku s ostatními lidmi. Chráníte se tím, že si držíte lidi od těla. V minulosti vás lidé zklamali (souvisí to se záležitostmi kolem vašeho přijetí vlastní sexuality), a proto si od nich držíte určitý odstup tak dlouho, dokud se vy sám nerozhodnete, že smějí překročit magickou hranici a vstoupit do skupiny vašich blízkých přátel. Pokud se ale stane, že onen člověk zradí vaši důvěru, připadáte si ublížený a odmítnutý. Protože máte sklon k sebezpytování, dobře si tyto věci uvědomujete. Máte však neobyčejnou schopnost zkoumat dokonce i své sebezpytování, a to znamená, že se zaobíráte tím, jaké je vaše skutečné já. Velmi jasně si uvědomujete své vnější stránky, které ukazujete světu, a uvažujete o tom, zda jste neztratil kontakt se svým skutečným a spontánním já. Jste velmi tvořivý a zkoušel jste využít svou tvořivost různými způsoby. Možná se nezabýváte ničím specifickým, řekněme malbou; vaše tvořivost se patrně projevuje méně nápadnými způsoby, ale v každém případě máte živé a přesně utvářené představy, které ostatní někdy obtížně chápou. Máte na sebe vysoké nároky a v mnoha ohledech jste tak trochu perfekcionista. Bohužel to znamená, že často nedotáhnete věci do konce, protože vás štve představa průměrnosti a nechce se vám začínat znovu. Jakmile se ale pro něco nadchnete, jde vám to velmi lehce. Je velmi pravděpodobné, že jste uvažoval o napsání románu nebo něčeho podobného, ale nepustil jste se do toho z obavy, že se vám nepodaří dosáhnout přesně toho, co chcete. Máte
ale něco, co ostatním lidem často chybí - jasnou představu o věcech. Zejména v akademickém či vysokoškolském prostředí se v současnosti potýkáte s omezeními, která vám brání ve svobodném projevu. Vaše vztahy k rodičům (jeden z nich možná už nežije nebo je vám citově velmi vzdálený) jsou vystaveny určitému tlaku. Chcete si udržet milující vztah, ale nedávné události vnášejí do vašich vztahů napětí - problém je více na vaší než na jejich straně. Vlastně to vypadá, že rodiče si neuvědomují, jak o této záležitosti smýšlíte. Je to částečně také proto, že jste si v minulosti připadal, jako byste do některých skupin nepatřil, byl jste něco jako outsider. V současné době jste se s touto rolí ztotožnil a chráníte si ji do té míry, že se vědomě nechcete stát součástí skupiny. To je jenom dobře s ohledem na vaše tvůrčí a pracovní úsilí. S nesmírným cynismem pohlížíte na všechny, kteří jsou raději součástí skupiny nebo kteří se chovají jako stádo. Vždycky pocítíte bodavé zklamání, když se po této cestě vydají vaši "blízcí" přátelé. V duchu to vnímáte jako odmítnutí. Díky všemu tomuto sebezpytování jste si však osvojil úžasný a suchý smysl pro humor. Duchaplně a rychle nacházíte souvislosti a díky tomu děláte vtipy, které ostatní někdy tak docela nechápou. Máte v tom takovou zálibu, že si často nacvičujete vtipy nebo pitvoříte hlas, abyste jimi na ostatní později "spontánně" udělali dojem. To je ale zdravá touha zapůsobit na ostatní, a přestože se za ni tak trochu stydíte, nemusíte si s tím vůbec dělat starosti.
Někdy také máte podivný pocit, že jste se měli narodit v jiném století. Možná se v tomhle tvrzení vyznáte lépe než já. V současné době dochází k nějakým významným peněžním přesunům. To, co se dělo v nedávné minulosti, i to, co se bude dít v nejbližších měsících, představuje poměrně zásadní změnu. Aktuálně máte velmi zajímavé vazby na Ameriku*, které vám přinesou užitečné výsledky. Jste od přírody trochu nepořádný. Ve vašem bytě se povalují krabice fotografií, které jste nezařadil do alba; prošlé léky, polámané a nevyhozené předměty a lístky s poznámkami, které jsou už dávno pasé. S tím souvisí také to, že vám někdy chybí motivace. Jste dostatečně vynalézavý a nadaný, takže když se do něčeho pustíte, jste poměrně úspěšný, ale to vás vede také k odkládání úkolů na jindy. Snadno se vzdáváte svých snů, když vás napadne něco jiného. Ve vašem domě jsou známky toho, že jste se kdysi pokoušel hrát na hudební nástroj, ale nechal jste toho, nebo už vás to tolik nezajímá. (Možná se to vztahuje spíše k poezii a tvůrčímu psaní, o které jste se krátce pokoušel, ale potom jste od toho upustil.) Máte sklon rozhodnout se, že ta a ta věc (nebo ten a ten člověk) je alfou a omegou vašeho bytí a zůstane s vámi navždy. Měl byste ale raději postupovat metodou pokusů a omylů a přecházet od jednoho extrému k jinému, než se spokojit s málem, s nímž jsou spokojení ostatní.
Závěr: práce na tomto profilu pro mě byla nesmírně zajímavá, protože jste svým způsobem hlavolam - což vás jistě nepřekvapuje. Jste bystrý a neobvykle otevřený možnostem, které přináší život - což není tak docela běžné. Řekl bych, že by vám prospělo, kdybyste se méně zabýval sám sebou, protože vás to poněkud odcizuje lidem. Možná byste měl také trochu polevit v kontrole, s níž ostatním předkládáte stylizovanou verzi svého já. Mohl byste pustit ostatní blíže k sobě, ale uvědomuji si, že je zde určitá temnota, kterou chcete před lidmi skrýt (z velké části spočívá v osobní/vztahové/sexuální oblasti a souvisí s vyprahlostí, která se vám nelíbí). Jste velmi zajímavá osobnost - myslím to upřímně. Děkuji vám, že jste mi dal možnost s vámi pracovat a nabídl mi něco mnohem obsažnějšího, než s čím se obvykle setkávám.


Text sepsal Derren Brown a užíval ho ve svých vystoupení v čtení myšlenek.


Jak na Vás text zapůsobil? Na kolik procent odpovídá vaší skutečné osobě? Kdyby Vám někdo takovýto text podstrčil, věřil/a byste tomu, že je to skutečně o Vás? Hlasujte v anketě nebo napište komentář. Díky!

Donnie Darko - jak to vlastně bylo?

12. července 2011 v 15:55 | Tomy Spilotro |  Ostatní
Tak jsem se dnes konečně přemohl a donutil jsem sám sebe shlédnout (předtím pro mě neznámý, teď už úžasný) film Donnie Darko. Tento film vůbec je u nás ne moc známý. Ve filmu se mísí prvky dramatu, fantasy, sci-fi, mystery, možná sem tam trocha hororu (párkrát jsem se trošičku lekl, když se na obrazovce najednou objevil dvoumetrový odporný králíček). Není to žádná novinka, film je z roku 2001, ale i tak bych se s vámi o nějaké ty postřehy rád podělil, protože jak jsem psal, film bohužel není u nás tak známý. Nepřináším vám však recenzi, jako spíše doporučení film shlédnout. Popravdě si totiž nejsem vědomý toho, jestli jsem ho celý správně pochopil a obávám se, že si budu muset dát ještě minimálně jednu reprízu. Budu se na to asi muset podívat s někým z přátel, abych s ním potom mohl diskutovat a vyměňovat svoje domněnky a postřehy z filmu. Následující povídání rozdělím do dvou částí. První bude krátké popsání filmu, které si může přečíst každý, kdo by se na film rád podíval, nebo o tom přemýšlí. Ve druhé části budou obsaženy nějaké spojlery a proto by si ji měl přečíst jen ten, kdo už film viděl, aby se ostatní nepřipravili o pointu filmu. V této části popíšu vlastně to, co jsem z filmu vyčetl a budu rád, když mi k tomu někdo z vás napíše jeho názor a možná mi tak i pomůže film lépe pochopit.

Film se odehrává v roce 1988, během probíhajících voleb na úřad Amerického prezidenta a celý děj je zasazen do dvaceti osmi dní, které hlavnímu hrdinovi v jeho představách odpočítává velký plyšový králík, a po kterých má dojít k zásadní události - nastane "konec světa". Hlavní hrdina Donnie Darko trpící schizofrenií, navštěvuje svou psychoterapeutku a o svých vidinách se jí zmiňuje. Po té co do jeho pokoje (ve kterém naštěstí v té chvíli nebyl) za záhadných okolností vletí odpadlý motor letadla, se jeho vidiny stále více prohlubují. Své terapeutce se svěřuje, že se ho králík, který se jmenuje Frank, vyptává na jeho znalosti v problematice cestování časem. Uvědomuje si, že pokud má být brán trochu vážněji, musí si o tomto tématu pohovořit se svým učitelem fyziky. Ten mu nabídne knihu o cestování v čase, o které zjišťuje, že ji před dávnými lety napsala jedna podivínská 101letá sousedka, které se přezdívá Babka Smrt. Když v knize naráží na situace, které se mu běžně dějí v jeho životě, začíná mít pocit že vše není jen prostá náhoda. Naštěstí má oporu v chápavé rodině a v jeho nové školní lásce.

SPOILERY: (toto bude souvislé spíše jen těm, kteří film viděli)
Na film tedy můžeme nahlížet z několika pohledů. Buď jde jen o psychologický film, ve kterém má hlavní hrdina skutečně pouze "jen" schizofrenii a vše se odehrává v jeho mysli, a nebo zde můžeme mluvit o cestování v čase, či butterfly effectu. Mě je samozřejmě příjemnější druhá možnost protože se u ní dá lépe filosofovat. Po odpočítaných 28 dnech nedochází ke konci světa, jak to na začátku ohlašoval Frank (králík) ale "pouze" se stanou dvě zásadní události. Zaprvé přijde Danniho přítelkyně o život v den Helloweenu, zaviněním řidiče auta, který je převlečen do masky králíka a zadruhé se otevře na oblacích červí díra, díky které je možno cestovat v čase. Donnie ve vzteku zastřelí řidiče Franka, který je převlečený za králíka, a teď nastává chvíle kdy se pro mě moje vlastní názory poněkud rozcházejí. Buď mohl jednoduše Donnie využít černou díru k tomu, aby se vrátil do minulosti, dříve než potkal svou přítelkyni, aby zabránil její smrti a nebo se mohlo jednat o jakýsi obrácený butterfly effect = Králík z budoucnosti Donnieho vlastně celou dobu varoval, že se něco přihodí. Donnie tomu však nezabránil, byl na situaci jen připraven, i když sám nevěděl jak a na co. To se ukázalo ve chvíli, kdy Donnie zastřelil Franka (králíka který přejel jeho přítelkyni). Teoreticky by v původní situaci nebyl na nebezpečí informován a proto by sebou neměl pistoli a Frank by tak přežil a mohl se (ať už fyzicky nebo jen v schizofrenních představách Donnieho) vracet do minulosti, aby Donnieho varoval. Jelikož byl ale zastřelen, nemohl se vracet do minulosti a tak nebyl Donnie, před pádem motoru letadla do jeho pokoje, donucen králíkem vstát a odejít z jeho pokoje. To znamená, že pád motoru do jeho pokoje nepřežil, nepotkal se tak s jeho přítelkyní a zachránil jí život. Paradoxně opět "ožívá" i Frank, protože ho neměl kdo zabít.
Motor letadla pochází z budoucnosti a proto k němu nemohlo být nalezeno samotné havarované letadlo. V letadle z budoucnosti letěla Donnieho matka s její dcerou (Donnieho mladší sestrou) a dalšími dětmi. Letěli v den otevření červí díry a když si mysleli že se dostali do turbolence, dostali se vlastně právě do černé díry, kterou se utrhnutý motor dostal do minulosti a zasáhl tak pokoj Donnieho. V tom okamžiku se však změnila budoucnost, což znamená také to, že v budoucnu pravděpodobně přežila i Donniho matka, protože nemusela letět na soutěž v tančení místo učitelky, která obhajovala nevinu jejího oblíbence, zástupce new age, v podání Patricka Swayzeho. Ten byl obviněn z toho, že měl co do činění s natáčením dětské pornografie. Tyto snímky byly nalezeny při hašení jeho hořícího baráku, který zapálil Donnie. Pokud ale umřel při nehodě pádu motoru letadla do jeho pokoje, nemohl mu dům podpálit.

Vím, že je to celkově napsáno dost nesouvisle ale je to způsobeno tím, že sám to nemám v hlavě úplně v pořádku (myslím ten film ) srovnané. Asi se na něj ještě dnes podívám znovu a možná ve filmu objevím víc souvislostí. Každopádně jsem se dočetl někde na netu, že sám režisér připouští, že žádné jasné vysvětlení pro film vlastně neexistuje. Dokonce prý existují i skupiny "Darkologů" kteří film analyzují a snaží se ho vysvětlit. Zajímalo by mě, jestli jste film viděl někdo z vás a pokud ano, jak na Vás (za)působil a jak jste ho pochopili? Díky za případné komentáře.

P.S. když už je řeč o filmech, budu moc rád, když zahlasujete i v aktuální anketě o nejlepšího představitele Jamese Bonda.

Anketa IV

11. července 2011 v 13:15 | Tomy Spilotro
Je tady začátek nového týdne a já jsem pro vás připravil novou anketu. Vzhledem k nízké návštěvnosti mého blogu není tato rubrika moc populární a v anketách zatím nikdo moc nehlasuje. Například v minulé anketě s otázkou zdali se chystáte na MFF KV odpověděl jeden jediný čtenář. Já se však nevzdávám a mám pro vás další otázku.

Jako malý jsem zbožňoval Bondovky. Vždy mě strašně lákaly všechny ty jeho speciální hodinky a auta. Postupem času se však i Bond přeměnil na akční filmy, kde byl původní britský sarkastický humor a Bondovy hračičky, přehlušen výbuchy a speciálními efekty, a já přestal tyto filmy sledovat. Nedávno jsem však dostal nostalgickou náladu, pustil jsem si pár starých původních Bondů se Seanem Connerym, Rogerem Moorem, Timothy Daltonem a zavzpomínal na dětská léta kdy jsem si přál být neohroženým špionem s povolením zabíjet. Dokonce jsem se přemohl a rozhodl jsem se, že se podívám i na filmy s nejnovějším představitelem Danielem Craigem.

Otázka na tento týden tedy zní:

Jaký je podle Vás nejlepší představitel Jamese Bonda?

Budu rád, když v komentáři zanecháte i název vaší oblíbené Bondovky.

Díky moc!


Facebook vrací úder

8. července 2011 v 11:13 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Nedávno jsem psal o nové službě Google+, která se bude snažit konkurovat světovému gigantu v sociálních sítích, tedy Facebooku. Mezi jedny z hlavních konkurenčních výhod patří skupinová videokonference mezi uživateli. Reakce Facebooku na sebe však nenechala dlouho čekat. Ve středu oznámil Mark Zuckerberk, zakladatel a šéf Facebooku, navázání spolupráce se službou Skype a vzájemného propojení se sociální sítí. Ze začátku bude však možné provádět videohovory současně pouze s jedním uživatelem. Služba Google+ podporuje už od začátku hromadnou videokonferenci s až deseti uživateli najednou a není vyloučeno, že tento počet bude rozšiřovat. Služba je však prozatím uzavřena pro širokou veřejnost a je ve fázi testování úzkým kruhem uživatelů.
Mě osobně nejvíce zajímá která ze služeb si více polepší. Facebook už má více jak 750 milionů uživatelů a Skype něco kolem 27 milionů. Dalo by se usoudit, že hodně lidí používající Facebook se na Skype přihlásí, protože chtějí svou sociální síť využívat naplno. Počet uživatelů Skype tak teoreticky může vzrůst až sedmadvacetkrát. Najdou se naopak i uživatelé, které Facebook přiláká na novinku komunikovat s přáteli prostřednictvím webové kamery? Toť otázka na kterou odpoví čas.


Jako obvykle mě zajímá Váš názor. Láká Vás komunikace s přáteli přes webovou kameru? Budu rád když odpovíte do komentáře nebo když kliknete na anketu.
Díky!

Od sociálních rolí až po získání sebevědomí

8. července 2011 v 8:43 | Tomy Spilotro |  Téma týdne
Včera jsem konečně úspěšně složil zkoušku z ne zas tolik oblíbeného předmětu Vývoj ekonomických teorií. Někdo se možná v takovémto předmětu může vyžívat, ale já jsem rád, že poslední dny strávené ve společnosti Marxe, Keynese, Smitha a dalších, můžu vystřídat za příjemnější chvíle strávené tady na blogu. Vím, že nikdo ze čtenářů nemá rád, když články do rubriky téma týdne začínají slovy: "k tomuto tématu nevím co psát" atd... proto to naznačím jen nepřímo. Vlastně jsem se ještě nepochlubil, proč jsem si tento blog založil. Za nedlouho musím začít psát bakalářskou práci, a nikdy dřív jsem žádný rozsáhlejší text nesepisoval. Zvolil jsem si blog, jako jakýsi trénovací nástroj, zvláště poté, co jsem se dozvěděl, že zde pravidelně vznikají zajímavá témata, na které vznikají ještě zajímavější články a názory. Právě tyto témata, mě nutí přemýšlet a psát i o věcech, o kterých by mě jindy psát ani nenapadlo. V bakalářské práci také nemohu psát vždy jen o tom co mě zajímá, ale musím se překousnout a prostě to nějakým způsobem sepsat. Proto se dnes pokusím překousnout a sepsat na téma Druhá tvář doufám smysluplný příspěvek.

Aktuální téma mi z asi pěti témat, se kterými jsem se za existenci mého blogu setkal, připadá nejzajímavější z jednoho hlavního důvodu. Myslím si, že poprvé za tu dobu zde vznikne tolik rozdílných článků. Zrovna v minulém případě mi připadala většina příspěvků dost stejná: Čáo holky, už ste viděli Šeherezádu a nebo Glee? To sou upa supa seriálky... Sakra, sem fakt asi úplně poslední tady na blogu co o těch seriálech slyšel poprvé až z článků všech těch šestnáctek? (bez urážky... i šestnáctky, ale i mnohem mladší blogerky a blogeři přispívají kvalitními názory). Vlastně až teď mě to donutilo slovo Glee vygooglit. Možná se i někdy přemůžu a na seriál se podívám, když má zde takové preference. Jinak na téma seriály vzniklo spoustu skutečně zajímavých příspěvků. Nejvíce se mi samozřejmě líbili příspěvky blogerky KadetJaina, která měla podobný nápad jako já a na téma týdne seriály sepsala takový psaný seriál na pokračování. Ona ale nápad dovedla k dokonalosti v momentu, kdy začala psát seriál o tom, jak se točí seriál. Navíc je to počtení vskutku úsměvné. Já napsal jen první díl perverzního seriálu o bájném ostrově nahých žen, který se nesetkal s velkým úspěchem a proto jsem na něj dalšími příspěvky nenavazoval a smazal jsem ho. Pokud ještě chvíli u tématu seriálů zůstanu a pokusím se ho spojit s novým tématem, dojdu k závěrům, u kterých mi určitě dáte zapravdu. Seriál bez herců by byl asi jako oběd bez jídla. S prázdným talířem si toho taky moc neužijete. Jsou to právě herci, kteří mají tak psychicky náročné povolání. Skutečně dobří herci zvládnou i sedm divadelních vystoupení za týden a k tomu si sem tam "odběhnout" před kameru. Spousta lidí si na herce stěžuje, že jsou přehnaně placení, namyšlení, chodí jen do těch nejlepších podniků apod. Dokážete si ale představit, jak psychicky náročné musí být pro herce neustálé přepínání mezi různými rolemi resp. tvářemi? Herci nehrají roli jen navenek, ale musí se s postavou sžít i v sobě samém. Nedivím se, že hodně herců trpí depresemi, stávají se z nich alkoholici a nebo si chodí vymývat hlavy na všemi tolik pomlouvané večírky. Ale měl bych se už přesunout k samotné podstatě aktuálního tématu.

Nastavím tedy svou druhou tvář, tu blogerskou, a pokusím se začít psát, a co víc, přemýšlet. To že nastavuji druhou tvář blogerskou, neznamená, že mám jen dvě tváře (civilní a blogerskou). Pokud se bavím o výrazu druhá tvář, chápu tím jen jednu z mnoha tváří, které mám k použití pro určitou situaci. Například když jsem včera dělal zkoušku, nastavoval jsem profesorovi tvář sečtělého a vzdělaného studenta, ačkoliv jsem v podstatě pořádně ani nevěděl o čem mluvím. Jen jsem na sobě nesměl dát znát, že mám vše jen našprtané z výpisků ze skript, které jsem stáhl někde na netu. Někdy tuto sociální druhou tvář doplňuji i fyzickým vzhledem, kdy si nechávám delší vousy pod nosem a na bradě, obléknu se do saka a kravaty a celkovým dojmem působím jako starší student, který pravděpodobně studuje při práci a zkoušku bere skutečně vážně. Většinou až po zkoušce se zkoušející, když zapisuje známku do indexu, diví, že jsem vlastně student prezenčního studia. Ještě se mi nestalo, že bych zkoušku neudělal, pokud jsem na ni přišel v obleku.
Každopádně nepřicházím s žádným novým objevem, když mluvím o změně tváře při určité situaci. V sociologii už jsme tuto problematiku probírali, říká se tomu sociální role. Proto jsem přesvědčen, že každý z nás má spoustu takovýchto druhých tváří. Doma jsme buď něčí děti, nebo naopak rodiče, v hospodě jsme něčí kamarádi nebo zákazníci, ve škole jsme zase studenti či profesoři a v práci zase nadřízení a podřízení. V některé společnosti jsme více extrovertní, jinde jsme zase za introverty, i přesto, že máme rádi zábavu, rádi komunikujeme, ale bojíme se vyjádřit. Každý z nás za den zastane několik takovýchto sociálních rolí a člověk mezi nimi umí dobře a plynule přepínat. Já se ale ptám, jaká je vlastně naše skutečná tvář? Každý se snažíme před kamarády, známými, nadřízenými atd. vypadat co nejlépe, snažíme si vytvořit ten nejlepší obraz a sami si namlouváme, že to je to naše skutečné já. Na internetu, třeba tady na blogu nebo v e-mailové komunikaci, pak můžeme vystupovat úplně jinak. Lidé nám do obličeje nevidí a tak si, asi i tak trochu podvědomě, můžeme dovolovat věci, které bychom si v osobním setkání odpustili. Která z těch tváří je pak ta skutečná a která ta přetvářka? Jsme ve skutečnosti příjemní lidé a na internetu ze sebe děláme hrubiány, nebo je to naopak? Dá se vůbec určit které naše JÁ je to skutečné? A vypovídá vlastně naše představa o vlastním JÁ, tomu jak navenek skutečně působíme? Oscar Wilde mluvil o "masce skrývající se za člověkem" v tom smyslu, že naším nejdůležitějším rysem je náš zevnějšek, který ukazujeme světu; často o nás nejvíce vypovídá právě naše přetvářka a naše zvláštnosti. Pokud vyjdeme z tohoto předpokladu, můžeme se shodnout na tom, že moje představa o mém vnitřním JÁ může být spekulativní nesmysl a nejspíš nijak nesouvisí s tím, jak ve skutečnosti navazuji kontakt s okolním světem. Pokud tedy dlouhodobě změníme své vnější chování, můžeme se změnit i uvnitř pod povrchem? Já se domnívám že ano. To je výzva pro ty z vás, kteří nejsou moc sebevědomí. Sebevědomí si dodáte vnějším vystupováním. Sebevědomí může někdo chápat jako vrozenou věc, ale je to vlastně jen způsob chování. Směle do toho, nastavte svou druhou tvář a buďte sebevědomí. Pokud chcete, můžete svou druhou tvář změnit ve vaší civilní. Stačí jen chtít a věřit.

Dnes jsem to pojal skutečně stručně, což je oproti mým předešlým příspěvkům změna. Na téma už se raději nebudu více rozepisovat a spíše ponechám volné pole působnosti zkušenějším "filosofům". Věřím že o tomto tématu se dá filosofovat z různých úhlů. Popravdě už jsem nedočkavý, až si přečtu další články o druhé tváři a jsem skutečně zvědavý, jak toto téma pojali ostatní blogerští kolegové.

Díky za přečtení!

Anketa III

4. července 2011 v 23:35 | Tomy Spilotro

Chystáte se letos na MFF Karlovy Vary?

Po včerejším flákání a pojídání pizzy u tenisu, jsem se dnes přemohl a skutečně jsem se začal učit. Nic jiného mi ani nezbylo, ale ani tak jsem tomu moc nedal. I proto sem musel zanedbat dnešní příspěvky na blog. Po přihlášení jsem si akorát stihl všimnout, že jsem byl překvapivě zařazen do výběru mezi ty zajímavější příspěvky k tématu týdne a ještě jednou bych za to rád veřejně poděkoval. Motivuje mě to tedy k přidání dalšího výtvoru na aktuální téma, ale zpozdím se s tím až do čtvrtka, kdy už budu mít zkoušku za sebou. Kvalita příspěvku pak bude přímoúměrná výsledku zkoušky (doufám že tedy bude co nejkvalitnější) :D
Nicméně než zalehnu k sledování nějaké komedie na dobrou noc, rozhodl jsem se přidat pravidelnou týdenní anketu. Vzhledem k tomu, že se musím připravovat na tu již půlroku odkládanou zkoušku, je mi velice líto, že se letos nemohu zúčastnit MFF v Karlových Varech. Na druhou stranu, vzhledem k počasí jaké za posledních pár dní převládá, popravdě ani nevím, jestli bych se k výletu do Karlových Varů odhodlal. Tímto se tedy dostávám k anketní otázce:

Chystáte se letos na MFF Karlovy Vary?

Pod tímto textem je pro vás připravena anketa ve které můžete hlasovat, čímž mě velmi potěšíte. Váš názor a zájmy mě skutečně zajímají. O to víc by mě potěšilo, kdyby se v komentáři vyjádřili ti z vás, kteří na MMF již byli a podělili se o své zážitky, postřehy, v případě dodali tip na dobrý film a nebo nás naopak před špatnými filmy varovali.

Díky!

Archív anket:

Google přichází s novou sociální sítí

3. července 2011 v 21:13 | Tomy Spilotro |  Marketing a média
Nedávno jsem psal o tom, jak Google nikdy nespí. Nedávno přišla firma s další novinkou ve světě internetu. Tentokrát se zaměřila na internetovými uživateli tolik oblíbené sociální sítě. Po vzoru té nejslavnější, tedy Facebooku, vytvořili alternativu nazvanou Google+

Zatím jsem neměl čest vyzkoušet si tuto novou službu na vlastní kůži. Prozatím existuje nová sociální síť jen pro uzavřenou skupinu testerů, kteří v současnosti zkouší její stabilitu a hodnotí její funkce. Mnohými je však Google+ považována za kopií jejího slavnějšího kolegy facebooku. Jiní kritici k tomuto názoru přistupují poněkud přiměřeněji a připouští, že některé prvky jsou sice okopírované, a však zdokonalené a více přizpůsobené uživateli. Vývojáři mohli čerpat z názorů uživatelů facebooku, kteří si na mnohé funkce stěžovali. Google+ tedy ty nejméně populární funkce úplně vynechal a ostatní se snažil upravit do co největší dokonalosti. O tom jak se jim to povedlo se budeme moci přesvědčit snad už co nejdříve.
Google to bude mít v souboji s Facebookem skutečně složité a to hned z mnoha důvodů. Popularita sociálních sítí u nás už pomalu klesá a lidé netouží potom, zařizovat si nové profily na internetu. Ty, které sociální sítě stále přitahují, se zase rádi drží ozkoušené klasiky a nerady přecházejí na nové účty. Někteří uživatelé, kteří rádi zkouší nové věci, se určitě na Google+ zkusí zaregistrovat, ale i pro ně bude spravování dvou účtů na sociálních sítích otravné a složité a dříve či později se rozhodnou pro jeden či druhý server. V takovém případě bude v rozhodování hrát určitě velkou roli počet jejich přátel se kterými mohou sdílet své fotky a statusy. Tím se zatím Google rozhodně s Facebookem srovnávat nemůže. Zatím to tedy vypadá, že Facebook má výrazně navrh. Nadruhou stranu má Google výhodu v tom, že už má spousty jiných uživatelů dalších jeho služeb, jako je Gmail apod. Google je známí tím, jak krásně dokáže všechny svoje online funkce propojovat a tak je jasné, že Google své stávající uživatele bude do své nové sociální sítě lákat ze všech stran. Další výhodou Google+ oproti Facebooku je daleko lepší mobilní kompatibilita. Zatímco Facebook má svojí velice ořezanou mobilní verzi a v plném zobrazení funguje na mobilu velice pomalu a nekompatibilně, Google se může pyšnit svým vlastním mobilním operačním systémem Android, který mohou své sociální síti libovolně přizpůsobovat. Dalším důkazem toho, že je mezi lidmi o projekt Google+ skutečný zájem, je i propagační video, které si na internetových stránkách vyhledalo a shlédlo za týden něco kolem 1 900 000 uživatelů. Jsem tedy zvědavý, jak se nová služba Googlu na internetu uchytí a jestli se rozmůže používání nové sociální sítě i u nás. U nás zatím, jako ve většině západnějších zemích, vévodí před ostatními sociálními sítěmi Facebook. A co vy? Přemýšlíte o založení účtu na sociální sítí Google+?




zdroj obrázku: RIAnovosti.com

Tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastným

3. července 2011 v 18:06 | Tomy Spilotro |  Ostatní
"Tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastným" - slavná to hláška z klasického filmu Jiřího Menzela, podle humoristické novely Vladislava Vančury, Rozmarné léto. Dnes tuto hřejivou komedii dávali na programu České televize. A že se film k dnešnímu počasí skutečně hodil.

Zatímco bych se měl připravovat na jednu zkoušku, která se se mnou táhne už od minulého semestru, válím se doma v posteli a koukám na televizi. Přepínám programy a jsem líný vylézt z vyhřátého pelechu. Jsem tak línej, že jsem si musel nechat přivézt pizzu takřka až do postele a lenivě si ošklivé počasí vlastně vychutnávám. Sám sebe přesvědčuji, že v takovém počasí se učit nedá. Přepínáním programů se dostávám až k finálovému zápasu v mužské dvouhře na Wimbledonu. Proč se tedy stresovat učením, když si mohu vychutnat klidnou deštivou neděli v americkém stylu? Pizza v posteli a sledování nejdůležitějšího sportovního utkání dne u mě dneska prostě vítězí. Teď když tohle píšu, je už více než jasné, že vyhraje nad Španělem Nadalem Srb Djokovic, takže už sleduju zápas jen jedním okem. Zápas to pro mně samozřejmě nebyl tak napínavý jako včerejší ženské finále, protože sem neměl ani vsazeno a ani jsem neměl žádného většího favorita, ale přeci jen o něco více jsem to přál Djokovicovi, který zítra nahradí Nadala na prvním místě světového tenisového žebříčku a vítězství na grandslamu už si také zasloužil. Letošní Wimbledon byl pro mě stejně celkově jiný než ty dřívější. Federrer vypadl už ve čtvrtfinále, Berdych se neprobojoval ani přes osmifinále... Ale rozhodně byl pro Česko jeden z nejúspěšnějších za posledních víc jak deset let. Převážně díky naději českého tenisu Petry Kvitové, kterou dnes všechny Britské noviny tak vychvalovali, ale také díky vítězce ženské čtyřhry Květy Peschkeové, která spolu se svou Slovinskou spoluhráčkou Katerinou Srebotnikovou získala svůj první grandslamový titul.
Před chviličkou nakonec porazil Djokovic Nadala 3-1 na sety.

AKTUALIZACE 22:00
Na úspěchy českých tenistek navázala dalším vítězstvím ve finále Wimbledonu i hráčka smíšené čtyřhry Iveta Benešová, která se svým rakouským kolegou Melzerem porazila čtvrtou nasazenou dvojici Mahéš Bhúpathý, Jelena Vesninová 6:3 a 6:2. České tenistky se tak zasloužili o jeden z nejúspěšnějších turnajů Wimbledonu v české historii.

Jak hrdými patrioty umíme býti

2. července 2011 v 18:55 | Tomy Spilotro |  Ostatní
Tímto nechci nikoho informovat o tom, že je Petra Kvitová čerstvou držitelkou zlatého talíře a vítězkou třiceti milionů korun poté, co bez nadsázky rozsekala Marii Sharapovovou ve finále nejprestižnější tenisové soutěže. Je mi jasné že o tomhle fenomenálním úspěchu ví každý skalní tenisový fanoušek ale také i spousta dalších lidí, kteří tenisu jinak nefandí, v mnoha případech ani nerozumí. Spíše se chci veřejně podělit o své pocity. Mimochodem to, že najednou každý fandí tenisu mi také připadá celkem směšné a musím se tomu smát. Moje zeď na facebooku byla najednou zahlcena hláškami, které vyzdvihovali Kvitovou na bohyni, od lidí, od kterých jindy slyším připomínky, že tenis je sport pro 4% menšinu nebo pro úchyly, kteří se ukájejí u ženského hekání při odpalování míčků. Najednou byl každý zatvrzelý fanoušek, který měl pocit že Petra Kvitová hraje jen a pouze pro něj. Zeptat se ho však, přes jaké soupeřky se Kvitová probojovala do finále, nebo v jakých turnajích letos uspěla, či kdo je současnou ženskou světovou jedničkou a kolikáté místo na žebříčku vlastně připadá Kvitové, myslím že bych se nesetkal s mnoha faktickými odpověďmi. Připomíná mi to fandění českému hokeji. Lidmi, kteří celý rok o hokej ani "nezavadí", nesledují žádný z přípravných zápasů a turnajů, jsou pak přeplněné hospody. Jsou to ti samí lidé, kteří si celý rok stěžují na "zasraný Česko" mají plnou hubu keců, jak by z jejich rodné země nejraději vypadli, ale jakmile se hraje MS v hokeji, jsou to poslušní patrioti. Stejně tak mají pocit, že český tým hraje jen pro ně, že oni jsou zaručeně těmi nejvěrnějšími fanoušky a hlásí pak na facebooku: "díky kluci, miluju vás, věděl/a jsem, že mě nezklamete" a nebo "zase sme to vyhráli, jsme nejlepší" jakoby snad bruslili a potili krev na ledě právě oni. Asi je to česká povaha.
Já mám samozřejmě také radost, že Petra Kvitová vyhrála a ty miliony jí také přeji, a když jí ve stoje tleskala Martina Navrátilová a gestem ji posílala zprávu, že je jednička, byl jsem skutečně dojatý. Sledoval jsem zápas se svojí babičkou, které jsem musel po každém zahraném míči vysvětlovat, co se vlastně stalo. Vysvětlovat jí pojmy jako jsou servis, return, topspin, výhoda, shoda, dvojchyba, nevynucená chyba a spousty dalších tenisových termínů, které se dají naučit za jeden zápas a pak můžete dělat odborníky na facebooku a vytahovat se statusy, že "potom co si agresivním returnem zajistila Kvitová první fifteen, Sharapovová potvrdila následující dvojchybou, že si vlastní servis neudrží a nahrála tak Kvitové k brejkbolu..." atd...
Každopádně jsem rád, že Kvitová vyhrála, hlavně i pro to, že mi aspoň podruhé vyšla tady na blogu moje předtucha. Posledně jsem psal, že ať už ve finále narazí na kohokoliv, šance má skutečně vysoké. O něco dříve jsem ale také psal, jak velkou šanci má podle mého reklama T-mobilu s Chuckem Norrisem na nějakou tu cenu na festivalu v Cannes. Reklama se však nedostala ani na shortlist. Když už nejsou naši kreativci dostatečně tvůrčí, můžeme být hrdí aspoň na naše sportovce.
Samozřejmě také gratuluji všem dalším tenisovým účastníkům turnaje. Není důležité vyhrát ale zúčastnit se. Můj sedmiletý brácha, který ve čtvrtek zakončil svůj první školní rok a s vysvědčením dostal i výsledky jeho roční tenisové "kariéry", se se slovy "je lepší být předposlední než poslední" také za své celkové umístění nestyděl. Třeba jednou skončí předposlední na Wimbledonu. A já na něj budu patřičně hrdý.